Podoba slavnostní blůzy důstojníků sovětského letectva a příslušných odznaků se začala měnit v roce 1949. Podle rozkazu č. 037 z 12. března 1949 měly existovat tři základní druhy náprsních odznaků: pro piloty, navigátory a leteckou ženijní službu.

O pouhý rok později, 8. května 1950, přijala Rada ministrů SSSR usnesení „O klasifikaci létajícího a navigátorského personálu a o výhodách a odměnách za lety v obtížných podmínkách“. Toto usnesení zavedlo nové odznaky pro létající personál a některé stávající upravilo. Ze šesti typů odznaků zavedených v roce 1949 však čtyři zůstaly beze změny.

Podle nového usnesení byly odznaky létajícího personálu (pilotů a navigátorů) rozděleny do 1., 2. a 3. třídy a na odznak bez třídy. Pilotní náprsní odznak tvořila roztažená křídla, uprostřed nichž byly dvě zkřížené čepele s jílci směřujícími vzhůru. Nad čepelemi byl tvarovaný štít a nad ním pěticípá hvězda. Podle tří úrovní kvalifikace pilota a navigátora nesly nové odznaky odpovídající čísla „1“, „2“ a „3“. Odznak bez příslušné třídy měl uprostřed prostou pěticípou hvězdu.

Tyto odznaky byly létajícímu personálu udělovány podle počtu nalétaných hodin, přičemž 1. třída představovala nejvyšší stupeň.
