<p>$[firstName] se narodil $[birthDate] ve městě Belgorod Michailovi a Natalii $[lastName]. Jeho otec prošel drsnými frontami ruské občanské války a později se stal učitelem; jeho matka, bývalá studentka, rovněž pracovala ve veřejném školství. Dětství $[firstName] se nijak nelišilo od dětství většiny jeho vrstevníků narozených v prvních letech po právě skončené občanské válce.
 <p>Formování osobnosti $[firstName] ovlivnil život jeho rodičů, jejichž mládí připadlo na léta bojů s bělogvardějci a intervenčními vojsky. Generace, která prošla občanskou válkou a poté na troskách starého impéria budovala průmyslovou zemi, se snažila vychovávat své děti ve stejném duchu. Rodina $[lastName] nebyla výjimkou.</p>
<p>Hodiny trávil na dvoře, kde si hrál na Čapajeva a Kotovského, na kozáky a loupežníky, plavil se na vorech po řece Vezelica protékající jižní částí města a běhal do kina na „Rudé ďábly“, „Čapajeva“ a další, bez nadsázky kultovní filmy své doby. Stěny jeho pokoje zdobily obrázky s náměty revoluce a občanské války, některé nakreslil sám $[firstName], jiné mu koupili rodiče. Skutečným pokladem $[firstName] byla buděnovka, kterou mu daroval starší $[lastName], jenž za občanské války bojoval v řadách legendární První jízdní armády. Za zimních večerů chlapec poslouchal otcovo vyprávění o taženích a bitvách a pak se je pomocí cínových vojáčků pokoušel znovu sehrát.</p>
<p>Rodiče v $[firstName] vypěstovali lásku ke čtení. Stejně jako většina jeho vrstevníků měl nejraději knihy Mayna Reida, Julese Verna, Haggarda, Stevensona, Boussenarda a dalších uznávaných mistrů dobrodružné literatury. Kovbojové, indiáni, mustangové, prérie, tajemství mořských hlubin i opuštěná města — to všechno ho fascinovalo a ohromovalo. Ve dvanácti letech přečetl román Nikolaje Ostrovského Jak se kalila ocel. Hlavní myšlenka knihy, že nejcennější, co člověk má, je život a že jej má prožít tak, aby ho netížila nesnesitelná bolest za promarněná léta, se stala vodítkem jeho jednání. V devíti letech byl $[firstName] přijat mezi pionýry a ve čtrnácti do Komsomolu. Ve škole prospíval dobře a vedle studia se nevyhýbal ani společenské práci.</p>
<p>Další vášní $[firstName], stejně jako většiny jeho vrstevníků, bylo letectví. Pohled na letoun provádějící v rámci programu boje proti malárii letecký postřik bažinatých oblastí poblíž Vezelicy zapůsobil na desetiletého chlapce podobně jako zjevení pohádkového draka Gorynyče. Jakmile dosáhl potřebného věku, přihlásil se $[firstName] do pobočky kurského aeroklubu, kam mířili všichni, kdo chtěli spojit svůj život s povoláním pilota.</p>
<p>V dubnu 1940 byl komsomolec $[name] povolán do armády. Díky dobré fyzické kondici a teoretickým znalostem základů letectví byl zařazen k pilotnímu výcviku. Belgorodský mladík se tak dostal do Čugujevské vojenské letecké školy. Absolvoval mezi nejlepšími kadety a byl ponechán jako instruktor.</p>
<p>Velkou vlasteneckou válku zahájil právě jako instruktor. Stejně jako mnoho jeho kolegů psal vedení školy žádosti o převelení s argumentem, že armáda potřebuje zkušené piloty. Vedení letecké školy však zároveň potřebovalo kvalifikované instruktory. Žádosti $[firstName] pokračovaly další dva roky. V létě 1943 se konečně stal stíhacím pilotem jednoho z pluků Rudé armády.</p>
<p>Vítězství ve Velké vlastenecké válce oslavil $[firstName] v poraženém Německu. Poté následovaly bojové činy na nebi nad Mandžuskem. V roce 1949 byl vyslán do Číny, aby pomáhal s výcvikem personálu letectva mladé Čínské lidové republiky.</p>
<p>V roce 1950 šel $[firstName] znovu do války. Vychován od dětství na Svetlovově „Grenadě“ se dobrovolně přihlásil do Koreje, kde se mezinárodní přátelství sovětského, korejského a čínského lidu stavělo jako nepřekonatelná zeď do cesty světovému imperialismu. Čekaly ho nové boje.</p>