<p>$[firstName] se narodil $[birthDate] ve městě Jenakijevo jako syn Igora a Taťány $[lastName]. Jeho otec, hrdina ruské občanské války a účastník bojů proti machnovcům, krátce po narození syna odešel z vojenské služby a nastoupil do jednoho z městských hutních závodů, přičemž zároveň studoval v tovární škole. Matka pracovala ve stejném závodě jako kuchařka v podnikové jídelně.</p>
 <p>Dětství $[firstName] se nijak nelišilo od dětství ostatních sovětských dětí. Navštěvoval desetiletou školu a pilně se učil, protože mu rodiče od dětství vštěpovali, že pokud se chce stát vojákem — a $[firstName] si to opravdu přál — musí dobře studovat. Dnem i nocí se věnoval učení a zvláštní pozornost věnoval ruštině, matematickým předmětům, historii a zeměpisu. Ačkoli byl $[firstName] neposedný, nebránilo mu to ve studiu ani v hrách s kluky na dvoře. V čele skupiny podobných dětí si hrával na Čapajeva a Kotovského, pouštěl papírové draky, běhal do kina na „Rudé ďábly“, patřil mezi první přijaté pionýry a byl jedním ze školních aktivistů.</p> 
<p>Zájem o letectví se u něj objevil ve třinácti letech, což bylo vlastně předvídatelné. Letectví bylo ve dvacátých a třicátých letech skutečnou vášní sovětské mládeže. A nebylo divu — elegantní uniformy, závratná dobrodružství, romantika oblohy a maximální riziko; taková aura obklopovala službu v letectvu. $[lastName] se zatajeným dechem četl o pilotech, kteří zachránili parník „Čeljuskin“, i o těch, kteří bojovali proti fašismu na nebi nad Španělskem a proti japonskému militarismu nad Mongolskem a Čínou. Obloha ho přitahovala už od dětství a pokoušel se dokonce o vzduchoplavbu — pokud se tak ovšem dá nazvat pokus odstartovat ze střechy domu v podomácku vyrobeném papírovém balónu. Během školních let navštěvoval také kroužek leteckého modelářství.</p>
<p>V roce 1938 dokončil desetiletou školu a bezprostředně po maturitě ho Komsomol vyslal do aeroklubu v rodném Jenakijevu. Aeroklub absolvoval v roce 1940, poté byl povolán do Rudé armády a odeslán do Vorošilovgradské školy vojenských pilotů pojmenované po proletariátu Donbasu. Tu dokončil v roce 1941, právě když začala Velká vlastenecká válka.</p>
<p>Službu zahájil na Kalininském frontu jako stíhací pilot, později však přešel na bitevní Il-2. V řadách bitevního letectva bojoval $[firstName] na nebi nad Kurským obloukem a Dněprem a drtil nepřítele nad Běloruskem a Ukrajinou, Polskem i Německem. Volací znak $[name] zněl „Had“, podle přezdívky, kterou mu dal jeden spolužák. Obraz doplňovala kresba na trupu jeho letounu: had svírající okřídlený stroj s německými kříži na křídlech.</p>
<p>$[lastName] oslavil vítězství ve Velké vlastenecké válce v Berlíně. Poté sloužil u letectva Střední skupiny vojsk a na podzim 1945 byl vyslán jako pilot-instruktor na Vojenskou akademii velitelského a navigačního personálu letectva Rudé armády v Moninu u Moskvy. U výuky však dlouho nezůstal. Díky bojovým zkušenostem, výborným výsledkům v bojové i politické přípravě a schopnosti správně chápat aktuální situaci byl $[lastName] zařazen do skupiny sovětských vojenských specialistů vyslaných do Číny, kde se rozhořela další občanská válka mezi stoupenci Čankajška a komunisty. Bylo nutné zajistit letectvu komunistické Číny kvalifikovaný personál a techniku. Před odjezdem do Číny absolvoval kurz čínského jazyka.</p>
<p>I s pomocí $[name] získali v roce 1949 stoupenci Mao Ce-tunga převahu nad svými protivníky. Na mapě světa se objevila nová komunistická Čína. Společná skupina sovětských specialistů, doplněná několika čínskými piloty, byla vyslána do Severní Koreje s podobným úkolem. V Koreji působil náš hrdina jako instruktor v jednom z aeroklubů a začátkem roku 1950 se vrátil domů. Osud však brzy rozhodl, že se „Donbaský had“ vrátí do Koreje a bude bojovat bok po boku se svými žáky.</p>