<p>$[firstName] se narodil $[birthDate] ve vesnici Safonovka v Ivňanském okrese Kurské gubernie do rolnické rodiny Dmitrije a Ariny $[lastName]. Rodina pocházela ze zámožných rolníků, přesto však dokázala najít společnou řeč se sovětskou vládou. Dětství $[firstName] se příliš nelišilo od života většiny jeho vrstevníků narozených v prvních letech po právě skončené ruské občanské válce.</p>
<p>Od dětství $[firstName] přitahovala vojenská služba a vojenství. Při pohledu na jeho rodinu to nebylo překvapivé. Dědeček z otcovy strany Kuzma Archipovič se vyznamenal v rusko-japonské válce, kde v bitvě na řece Ša-che přišel o nohu. Dědeček z matčiny strany Makar Semjonovič se z „imperialistické války“, jak se tehdy říkalo první světové válce, vrátil se svatojiřskou medailí a ukořistěnou přilbou německého důstojníka, která se stala jedním z největších pokladů malého $[firstName]. Ani otec našeho hrdiny se vojenské službě nevyhnul — se svým koněm dobrovolně vstoupil do První jízdní armády a bojoval proti bílým Polákům i vojskům „Černého barona“ Wrangela.</p>
<p>$[firstName] trávil hodiny na dvoře hrami na Čapajeva a Kotovského či na kozáky a loupežníky, vyráběl praky, luky a podomácku zhotovené pušky, s nimiž lovil místní zvěř, nasazoval si otcovu buděnovku a divoce cválal na tyči s dřevěnou koňskou hlavou, mávaje dřevěnou šavlí. Vesnický učitel ze sousedství ho z úcty k rodině naučil číst, psát a počítat. $[firstName] jej často navštěvoval a celé dny trávil v jeho domácí knihovně. Příběhy o Suvorovovi a Kutuzovovi a jejich vítězstvích, o Stěpanu Razinovi a Jemeljanu Pugačovovi i verše Puškina a Někrasova se chlapci hluboce vryly do duše a probudily v něm lásku k vlasti.</p>
<p>Když bylo $[firstName] devět let, poprvé uslyšel slovo „kolchoz“. Přestože rodina $[lastName] patřila k zámožným rolníkům a nepřátelé Dmitrije Kuzmiče za jeho zády označovali za kulaka, na rozdíl od mnoha sousedů dokázal správně pochopit dobovou situaci. S rodinou proto dobrovolně vstoupil do kolchozu s neobvyklým názvem „Jménem devíti černých dělníků“. Díky vojenským zkušenostem, zacházení se zbraněmi a neklidným poměrům se brzy stal velitelem vesnické milice.</p>
<p>Život $[name] pokračoval obvyklým způsobem. Rodiče ho poslali do desetileté školy v oblastním centru Belgorod, kde $[firstName] pilně studoval, ale neodmítal ani hry se spolužáky či návštěvy kina na „Čapajeva“ nebo „Rudé ďábly“. Tehdy se rozhodl stát pilotem a napsal o tom i školní slohovou práci. Touhu létat v něm probudil už v dětství nízko letící letoun, později novinový článek o hrdinství pilotů, kteří zachránili posádku a cestující parníku Čeljuskin, a ještě dříve životopis slavného ruského pilota Petra Něstěrova, který četl u svého prvního učitele.</p>
<p>Dalším krokem k jeho snu bylo studium v belgorodském aeroklubu, který absolvoval roku 1940. V létě téhož roku byl $[name] povolán do Dělnicko-rolnické Rudé armády a o rok později absolvoval Čugujevskou vojenskou leteckou školu pilotů.</p>
<p>Od roku 1942 se náš hrdina účastnil bojů Velké vlastenecké války. Sloužil u jednoho ze stíhacích pluků letectva Rudé armády a létal na Jak-1. S nepřítelem bojoval roku 1942 na západní frontě a poté v operacích u Kurského oblouku, na Dněpru a dolním Dněpru, v Umaňsko-botošanské, Lvovsko-sandoměřské, Viselsko-oderské, dolnoslezské, hornoslezské a berlínské operaci. Válku zakončil v Berlíně jako velitel letky.</p>
<p>$[name] si vítězství dlouho neužíval. Aktivně se účastnil války proti Japonsku. Na nebi nad Mandžuskem se $[firstName] opakovaně střetával s japonskými piloty a ze vzdušných bojů vycházel vítězně. Po skončení druhé světové války zůstal v sovětské armádě a začal se seznamovat s novou vojenskou technikou, protože přicházela éra proudového letectví.</p>
<p>Praktická zkouška nové techniky na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1950 byli sovětští piloti, kteří získali zkušenosti v bojích se syny Amaterasu i Göringovými supy, vysláni do Koreje na pomoc korejským soudruhům. Mezi nimi byl i $[startRank] $[name], včerejší kolchozník z Ivňanského okresu.</p>