<p>$[firstName] se narodil $[birthDate] v Kursku jako syn Sergeje a Olgy $[lastName]. Otec $[name] byl učitelem na jedné z kurských vysokých škol. Jeho matka, bývalá studentka, pracovala ve stejné vzdělávací instituci jako její manžel. Rodina $[lastName] revoluci bezvýhradně přijala.</p>
<p>Otec i matka doufali, že $[firstName] naváže na rodinnou tradici a zasvětí se právu, všechno však dopadlo jinak. Po četbě Julese Verna, Mayna Reida a Fenimora Coopera snil náš hrdina o dalekých zemích a chtěl se stát námořním kapitánem. S dětmi ze sousedství si na dvoře hrál na piráty, indiány, Čapajeva, Kotovského a kozáky a loupežníky a s kamarády běhal do kina na „Rudé ďábly“, „Třináct“ a „Cestu do života“. Jeho nejoblíbenější knihou se stalo Vernových „Pět neděl v balóně“. Neustále se také pokoušel stavět balóny a draky a jeho nejoblíbenějšími hračkami byly lodě a letadla.</p>
<p>Po další debatě s rodiči $[lastName] usoudil, že ke kariéře námořního kapitána nestačí číst dobrodružné romány a dělat vědecké pokusy, a pustil se proto do studia s dvojnásobnou energií. Ve škole měl nejraději dějepis, zeměpis a samozřejmě literaturu a tělesnou výchovu. Jeho zájem o vzdálená moře a země se však brzy výrazně změnil. $[firstName] si uvědomil, že spojit život s mořem znamená opustit rodný Kursk, kde měl přátele, rodiče a školu. Nakonec však našel řešení.</p>
<p>Informace získaná ve správný čas je klíčem k úspěchu. Přesně to si mohl $[name] říci, když u otce doma spatřil nejnovější číslo Pravdy, na jehož titulní straně byl rozsáhlý článek o letu Valerije Čkalova a jeho druhů ze SSSR do USA. Následovaly články o pilotech — hrdinech záchrany parníku Čeljuskin. $[name] s obdivem četl také o Petru Desnickém, rodákovi z Ivňanského okresu jeho domovského kraje, který se vyznamenal na španělském nebi a získal titul Hrdina Sovětského svazu. Mezi četbou těchto novin ho náhle napadlo, že by se mohl stát pilotem a přitom poznávat vzdálené země. $[firstName] se rozhodl. Sny o moři vystřídaly sny o obloze a brzy se začaly uskutečňovat.</p>
<p>Po absolvování sedmileté školy nastoupil náš hrdina do kurského aeroklubu, který dokončil v roce 1940. Současně musel opustit domov — byl přidělen do Permské vojenské letecké školy, kterou absolvoval jako jeden z nejlepších studentů. Stejně jako většina jeho vrstevníků psal žádosti o odeslání na frontu a brzy dosáhl svého, i když s výhradami. V roce 1942 byl přidělen k jednomu ze záložních stíhacích pluků Rudé armády, kde se přeškolil na P-39 Airacobra, a poté byl jako pilot-instruktor převelen zpět do své první vojenské školy. Vedení se přirozeně nechtělo nadějného instruktora vzdát, takže jeho žádosti často zůstávaly bez odezvy. Vše se změnilo začátkem roku 1943, kdy $[lastName] obdržel dopis se zprávou, že jeho matka nepřežila okupaci Kursku a otec byl popraven za styky s partyzány. Naplněn touhou po pomstě podal $[firstName] další žádost o převelení na frontu. Tentokrát mu bylo vyhověno.</p>
<p>Křest ohněm prodělal $[name] u Kurského oblouku. Jeho Airacobra se ocitla v samém středu vzdušných bojů a $[firstName] bojoval proti fašistům nad Kurskem a Dněprem, nad Běloruskem a Polskem, Německem i Československem. Konec války oslavil v Československu a za své bojové působení obdržel vojenská vyznamenání.</p>
<p>V létě téhož roku 1945 byl $[lastName] vyslán na Dálný východ, kde nastoupil k jednomu ze stíhacích pluků Rudé armády. Na nebi Dálného východu a Mandžuska $[firstName], již zkušený z bojů s „Göringovými supy“, obstál i proti japonským pilotům a opakovaně útočil na nepřátelské pozemní síly. Vítězství a konec druhé světové války zastihl v Mandžusku. Poté následovala služba pilotního instruktora v Číně a Koreji. Mladé komunistické republiky chtěly vybudovat vlastní letectva a bojové zkušenosti našeho hrdiny se jim mimořádně hodily. Čekaly ho další zvraty osudu.</p>