<p>$[firstName] se narodil $[birthDate] ve vesnici poblíž Ťumeně Ivanovi a Natalii $[lastName]. Rodina patřila k původním sibiřským Rusům, kterým se někdy lidově říkalo čaldoni. Chlapcův otec, zkušený muž, který už ledacos zažil, byl jedním z nejlepších lovců v rodném okrese; během ruské občanské války bojoval v partyzánském oddílu proti vojskům Kolčaka a atamana Semjonova. Andrej si matku nepamatoval — zemřela na tyfus spolu se třemi jeho bratry a sestrou, když mu byl rok a půl. Kromě otce ho vychovávali dědeček a babička, která mu matku nahrazovala.</p>
<p>Výchova v rodině byla dobrá. Dědeček, účastník rusko-japonské války, který u Mukdenu přišel o ruku, a otec, sibiřský partyzán z občanské války, vychovávali chlapce jako budoucího živitele a ochránce rodiny. Aktivně se na tom podílela i babička. Od dětství byl $[firstName] zvyklý pracovat — pomáhal na poli a v hospodářství a jindy vyrážel s otcem na lov do sibiřské tajgy, kde lovili tetřevy, jeřábky, zajíce a veverky. Tehdy se naučil střílet. Velký vliv na dospívajícího chlapce měl také učitel z nedaleké venkovské školy. Právě v této době spatřil náš hrdina poprvé letadlo. Rotorový stroj přeletující nad vesnicí udělal na chlapce ze sibiřské tajgy nesmazatelný dojem. Propadl obloze a rozhodl se stát pilotem.</p>
<p>Brzy přišel i o otce: při jednom z lovů Ivana $[lastName] rozsápal medvěd. $[firstName] nechtěl být na obtíž prarodičům a inspirován darem od souseda — trilogií Maxima Gorkého Dětství, Do světa a Moje univerzity — se přestěhoval do Ťumeně. Tam v roce 1938 dokončil školu, nastoupil do tovární školy a pracoval jako soustružník ve strojírenské dílně. Když se dozvěděl, že v Ťumeni byl už v roce 1934 založen aeroklub, bez váhání do něj vstoupil. V roce 1941 se dobrovolně přihlásil do Rudé armády. Během Velké vlastenecké války byl přijat do Krasnodarské sjednocené vojenské letecké školy, kterou absolvoval v březnu 1943. Dovednosti, které získal od otce-lovce, se ve škole hodily — patřil k nejlepším střelcům.</p>
<p>Po absolvování zůstal $[firstName] ve škole jako pilot-instruktor. Pravidelně podával žádosti o odeslání na frontu, ty však byly většinou zamítány nebo zůstávaly bez odpovědi, protože vedení nechtělo přijít o kvalifikované pracovníky. Nijak zvlášť ho to ale neodrazovalo. Chápal, že vítězí ten, kdo umí čekat — voda nakonec kámen obrousí — a brzy dosáhl svého. Byl přidělen k jednomu ze záložních leteckých pluků, kde zahájil výcvik na nové stíhačce Jak-3.</p>
<p>Křest ohněm prodělal $[name] v zimě 1944. Na nebi nad Ukrajinou a Rumunskem, Bulharskem, Jugoslávií, Maďarskem a Rakouskem bojoval s Němci a jejich spojenci. Vítězství ve Velké vlastenecké válce oslavil se svými druhy v Maďarsku. Poté se vrátil do školy a znovu sloužil jako pilot-instruktor, předával mladým pilotům vlastní bojové zkušenosti a nakonec se ještě dočkal posledních salv druhé světové války, jejíž konec $[firstName] spatřil v Mandžusku.</p>
<p>V roce 1947 se osud našeho hrdiny prudce změnil. Vůdce severokorejského lidu soudruh Kim Ir-sen už v roce 1945 vyzval své krajany k vybudování letectva nové Koreje. To bylo třeba vytvořit prakticky od nuly — letecké základny a opravárenské dílny, které po Japoncích zůstaly, se nacházely především na jihu poloostrova a připadly Američanům a později Jižní Koreji. Letectvo mladé republiky proto vznikalo za aktivní účasti sovětských specialistů. $[name] patřil mezi ně. Dva roky strávil v Severní Koreji a poté se vrátil ke své domovské jednotce. Jak se však ukázalo, ne na dlouho.</p>
<p>V roce 1950 šel $[firstName] znovu do války. Dobrovolně se přihlásil do Koreje, kde se mezinárodní přátelství sovětského, korejského a čínského lidu stavělo jako hráz proti Západu. Mezi severokorejskými piloty, s nimiž létal ve stejné formaci, bylo mnoho jeho bývalých žáků. Čekaly ho nové boje.</p>