<p>$[firstName] se narodil $[birthDate] v Charkově jako syn Ivana a Natalie $[lastName]. Otec $[firstName] byl profesorem historie na Charkovské univerzitě a revoluci přivítal. Matka pracovala na téže univerzitě. Profesorovu synovi se dostalo dobré výchovy.</p>
<p>$[firstName] se o historii zajímal od dětství, což bylo vzhledem k rodině, do níž se narodil, pochopitelné. Volný čas trávil venku a jeho původ mu nijak nebránil zapadnout mezi místní kluky. Hráli si na Čapajeva a Kotovského a v zimě zachraňovali Čeljuskinovce nebo Papaninův tábor. Běhal také do kina na „Rudé ďábly“ a do charkovské zoo za slony, hrochy a různými šelmami. V létě $[firstName] pravidelně vyrážel s rodiči na historické expedice, kde sledoval, jak archeologův rýč vrací historické památky ze zapomnění, a navštěvoval historický kroužek při univerzitě. Zdálo se, že do rodiny $[lastName] přibude další historik, ale osud rozhodl jinak.</p>
<p>Třicátá léta byla v Sovětském svazu obdobím skutečné módy letectví. Pohled na stroje s rudými hvězdami létající nad rodným Charkovem, nízko letící letoun spatřený během jedné z expedic, články o hrdinských pilotech, kteří zachránili parník Čeljuskin, uskutečnili nepřetržité lety ze SSSR do USA a bojovali na nebi nad Španělskem, Čínou, Mongolskem a Finskem — to vše vedlo k tomu, že téměř budoucí historik $[name] v patnácti letech, po dokončení osmi tříd školy, oznámil rodičům, že přes všechen zájem o historii se stane pilotem. Nastoupil jako frekventant Všeukrajinského aeroklubu v Charkově. V dubnu 1941 se frekventant $[lastName] stal žákem 10. vojenské letecké školy pilotů, vytvořené na základě tohoto aeroklubu. Právě zde ho zastihl začátek Velké vlastenecké války. Stejně jako většina vrstevníků psal $[lastName] žádosti o odeslání na frontu, ty však zůstávaly bez odpovědi.</p>
<p>V březnu 1942 byl $[firstName] povolán do armády. Očekával, že skončí u letectva, které se mu už stalo domovem, a jeho očekávání se naplnilo — stal se kadetem Kačinské rudopraporečné vojenské letecké školy pojmenované po Mjasnikovovi, která byla za války evakuována do města Krasnyj Kut v Saratovské oblasti. V říjnu 1943 byl $[lastName] přidělen k jednomu ze stíhacích pluků rozmístěných v Přímoří. Právě tehdy $[firstName] využil svou lásku k historii i znalosti, které mu vštípili rodiče — stal se zástupcem velitele letky pro politickou práci. Na konci roku 1943 se $[lastName] dozvěděl, že jeho rodiče nepřežili okupaci rodného Charkova. Další žádost o zařazení k jakékoli jednotce působící na sovětsko-německé frontě však byla znovu zamítnuta, protože velení pluku nechtělo přijít o cenného pracovníka.</p>
<p>$[lastName] se bojů Velké vlastenecké války nezúčastnil. Křest ohněm prodělal až ve válce s Japonskem v létě 1945. Se svými druhy zde poskytoval vzdušné krytí jednotkám Zabajkalského frontu. $[firstName] se sice nesetkal s japonskými sebevražednými piloty známými jako kamikaze, boje na Dálném východě však pro sovětské piloty rozhodně nebyly procházkou. Rozlehlost bojiště, rozmanité přírodní podmínky, kombinace horských a lesních masivů s rozsáhlými pouštěmi a polopouštěmi i specifičnost úkolů letectva — to vše vyžadovalo pečlivou přípravu veškerého létajícího a technického personálu, leteckých štábů i týlových služeb. Sovětští piloti, a $[firstName] nebyl výjimkou, přesto splnili zadané úkoly se ctí.</p>
<p>Po válce $[firstName] pokračoval ve službě na Dálném východě a v roce 1949 byl vyslán do Severní Koreje. Podílel se tam na budování letectva Korejské lidově demokratické republiky, na výcviku personálu a věnoval velkou pozornost stranické a politické práci. Když v roce 1950 SSSR podal pomocnou ruku severokorejskému lidu, byl mezi piloty vyslanými plnit internacionální povinnost také syn charkovského profesora $[name].</p>