<p>$[name] se narodil $[birthDate] ve vesnici na okraji Pchjongjangu do rodiny zámožnějších rolníků $[firstName] Pjo a Kim Jong-hi. V rodině byli dva bratři a jedna sestra. Přestože rodina nebyla chudá, za skutečně bohatou ji bylo možné označit jen stěží. $[name] byl od dětství zvyklý na těžkou práci a jakmile povyrostl, pracoval s rodiči na polích.</p>
<p>Jeho otec říkával „Nejen chlebem živ je člověk“, když si během práce na poli udělal přestávku a nechával $[name] kreslit klacíkem do země znaky. Syna rolníka z dobroty srdce učil soused, vesnický učitel, a večer se $[name] věnovala matka. Při domácích pracích mu vyprávěla oblíbené pohádky o bílém tygrovi a sušeném tomelu nebo o statečném Hong Gil-dongovi, který chránil sirotky a chudé. Chlapci se zvlášť líbil příběh „Jak rolník zachránil Čedžu“, v němž důvtip starého rolníka pomohl porazit Japonce. Pod jeho dojmem trávil všechen volný čas výrobou draků a jednou k drakovi přivázal pytlík se semeny a pokusil se sít z výšky, ovšem neúspěšně.</p>
<p>Vedle práce na poli jezdila rodina $[name] pravidelně do města prodávat část úrody. Podařilo se jim našetřit dost peněz, aby ho poslali do školy. Škola byla smíšená — vedle Korejců ji navštěvovaly i japonské děti. Na $[name] zřejmě zapůsobilo vyprávění rodičů o dlouholeté japonské nadvládě nad Koreou, příběhy souseda-učitele o činech admirála I Sun-sina i pohrdavý přístup Japonců ke korejským spolužákům, s nimiž zacházeli jako s dětmi druhé kategorie, ne-li hůře. Jednoho dne se zastal mladších spolužáků a zbil syna úředníka. Následek na sebe nenechal čekat — $[name] byl ze školy vyloučen.</p>
<p>Když bylo našemu hrdinovi dvanáct let, rodinu postihla další zkouška — jeho otec byl povolán do japonské armády. Aby císařská armáda doplnila stavy, byli do jejích řad jako císařovi poddaní odváděni také Korejci. Otce už nikdy neviděl; později se dozvěděl, že $[firstName] Pjo padl v jednom z bojů roku 1942. Jako nejstarší muž v rodině $[name] prohlásil, že je nyní hlavou rodiny a jejím živitelem. Kvůli výdělku musel odejít pracovat do města, kde bral jakoukoli práci — zametal ulice, prodával noviny a zkrátka dělal vše, aby rodinu uživil. Brzy se však všechno změnilo.</p>
<p>Když mu bylo patnáct let, zemřela jeho matka. Dětí, které zůstaly bez rodičů, se ujal soused-učitel. O rok později se mu podařilo někde získat potřebné doklady a přes Mandžusko je přestěhovat do Sovětského svazu. $[name] se tak stal žákem Ivanovské mezinárodní internátní školy, v SSSR dostal jméno Jurij a dokončil zde středoškolské vzdělání.</p>
<p>Během studia se naučil rusky a znovu si vzpomněl na svůj dávný sen — oblohu. Chtěl se stát pilotem a brzy vstoupil do ivanovského aeroklubu, který absolvoval v roce 1945. Rok jeho dokončení se shodoval s porážkou Japonska. Cestě domů už nic nebránilo: v roce 1947 se vrátil do rodného Pchjongjangu, okamžitě prohlásil, že chce svůj život spojit s ozbrojenými silami nové Koreje, a brzy byl zařazen k výcvikové letecké jednotce, kde se pod vedením sovětských specialistů učil létat na bojových letounech. Příležitost sloužit vlasti v boji měla přijít velmi, velmi brzy.</p>