<p>$[name] se narodil $[birthDate] do rodiny úředníka střední vrstvy jménem $[firstName] Pjo a Kim Nam-ri, dcery lékaře. V rodině byly také dvě sestry. Rodina byla poměrně dobře zajištěná, i když rozhodně nelze říci, že se $[name] narodil se stříbrnou lžičkou v ústech.</p>
<p>Skutečnost, že otec našeho hrdiny byl státním úředníkem, byť nijak významným, mu otevřela řadu možností. Rodina měla dost prostředků, aby ho v příslušném věku poslala do školy. Mělo to však jeden háček — jediná škola poblíž domova byla japonská. Koloniální zákony sice Korejcům studium na japonských školách nezakazovaly, ale žáci se s Korejcem příliš přátelit nechtěli. Do očí se na něj usmívali, ale když procházel kolem, utrousili nadávku „pojídač psů“.</p>
<p>Takový přístup spolužáků $[name] na jedné straně skličoval, na druhé však podněcoval jeho intelektuální rozvoj. Trávil dlouhé hodiny v tělocvičně a knihovně. Učení mu šlo přirozeně a patřil k nejlepším ve třídě. Když se vrátil ze školy domů, ve vzdělávání pokračoval četbou knih z otcovy knihovny a ve volných chvílích rozhovory s otcem. Ze všech školních předmětů měl nejraději dějepis a to, co se dozvěděl ve škole, doplňoval otcovým vyprávěním. Nejvíce na něj zapůsobil životopis I Sun-sina, velkého námořního velitele, který porazil Japonce. Otec, jenž tajně sympatizoval s komunistickými myšlenkami, mu navíc vyprávěl o životě čínského revolucionáře Sunjatsena.</p>
<p>V roce 1937 pokojný život $[name] skončil. Nástup „mladých důstojníků“ k moci v Japonsku a vypuknutí druhé čínsko-japonské války radikálně změnily život mladého Korejce. Po změně zákona museli Korejci jako císařovi poddaní sloužit v japonské armádě. $[firstName] Pjo nechtěl skončit jako potrava pro děla, získal proto potřebné dokumenty a s rodinou emigroval do SSSR. Brzy se usadili ve Vladivostoku. Jeho syn se začal učit rusky, aby mohl dokončit studia v sovětské škole.</p>
<p>V roce 1941 dokončil střední školu a nastoupil na Korejský pedagogický institut, který byl ve Vladivostoku založen o deset let dříve. Protože ho od dětství přitahovala historie, zapsal se na historickou fakultu. Vedle historie ho však lákala také vojenská katedra institutu. Právě tehdy začal snít o vojenské kariéře, zejména o povolání vojenského pilota. Po vypuknutí Velké vlastenecké války psal žádosti o přijetí do Rudé armády, ale pokaždé byl odmítnut. Na frontu se tedy nedostal, svému snu se však přiblížil, když byl v roce 1942 přijat do leteckého klubu v Ťumeni. Ten absolvoval v roce 1945 a poté se s rodinou vrátil do Pchjongjangu.</p>
<p>Další obrat v životě $[name] přišel v roce 1945, kdy se vrátil do vlasti a bez váhání vstoupil do Korejské strany práce. Poté nastoupil do vojenské školy, aby se opět o krok přiblížil svému snu. Když v roce 1949 uslyšel, že velký vůdce a učitel Kim Ir-sen oznámil plán na vytvoření severokorejského letectva, okamžitě podal žádost o zařazení k letectvu. Žádost byla schválena a $[name] zahájil výcvik vojenského pilota pod pozorným a přísným vedením instruktorů ze SSSR.</p>
<p>S vědomím, že voják se stejně jako zbraň prověří v boji, náš hrdina pokračoval v bojové a politické přípravě, aby byl připraven osvědčit se v případě nové války. A ta skutečně přišla. V roce 1950 dostal $[name] konečně příležitost prověřit své schopnosti vojenského pilota. Jeho sen se splnil na korejském nebi.</p>