12. stíhací-bombardovací peruť byla původně vytvořena za druhé světové války 20. listopadu 1940 jako 12. stíhací peruť (přepadová). Aktivována byla 15. ledna 1941 na Selfridge Field v Michiganu a společně s 10. a 11. stíhací perutí přidělena k 50. stíhací skupině. Po vytvoření cvičila na P-35 a P-36 až do začátku října, kdy se přesunula na Key Field v Mississippi a začala výcvik a přezbrojování na P-40.

Po vstupu Spojených států do druhé světové války 7. prosince 1941 byla 12. peruť v únoru 1942 nasazena na Vánočním ostrově a přidělena k VII. přepadovému, později stíhacímu, velitelství. V té době byla vybavena P-39 a P-400 a začala létat hlídky nad Indickým oceánem. Dne 15. května byla přeznačena na 12. stíhací peruť 50. stíhací skupiny. Dne 18. srpna byla vyňata ze 7. stíhacího velitelství a přeřazena k 15. stíhací skupině.

Na Vánočním ostrově zůstala do listopadu 1942, kdy byla 19. listopadu přesunuta na Efate Field. Dne 1. prosince byla přeřazena k americkým armádním silám v jižním Pacifiku a 19. prosince zahájila bojové mise z Fighter Strip No. 2 na Guadalcanalu. Dne 13. ledna 1943 přešla pod operační velení XIII. stíhacího velitelství.

Začátkem roku 1943 byla přezbrojena na P-38. Dne 30. března byla přeřazena k 18. stíhací skupině, u níž zůstala po zbytek druhé světové i korejské války. Dne 18. dubna se účastnila operace Vengeance, úspěšné mise, při níž byl sestřelen letoun japonského admirála Isoroku Jamamota.

Na začátku roku 1944 zůstávala peruť na Guadalcanalu, přičemž od 19. února do konce srpna létala mise také z Treasury Island v Šalomounových ostrovech. Dne 23. srpna byla přesunuta na Mar Drome v Sansaporu v Nizozemské Nové Guineji. Odtud doprovázela bombardéry k cílům na jižních Filipínách a Borneu a útočila na nepřátelská letiště a zařízení v Nizozemské východní Indii. Část perutě působila také z Morotai od 8. listopadu 1944 do 10. ledna 1945.

Dne 10. listopadu 1944 se 12. peruť při útoku na japonský konvoj, který se pokoušel dopravit posily proti americkým silám na Leyte, střetla s intenzivní protiletadlovou palbou a silným odporem nepřátelských stíhačů. Následující den se část jejích letounů vrátila do stejné oblasti a napadla velkou formaci nepřátelských stíhačů, z nichž několik sestřelila. Za tyto akce obdržela první Distinguished Unit Citation (DUC).

Dne 13. ledna 1945 byla přesunuta do Lingayenu na Luzonu. Po zbytek války operovala z několika filipínských letišť. Podporovala pozemní síly na Luzonu a Borneu, napadala lodní dopravu ve středních Filipínách, kryla vylodění na Palawanu, útočila na letiště a železnice na Formose a doprovázela bombardéry k cílům na Borneu, ve Francouzské Indočíně a na Formose.

Po japonské kapitulaci v srpnu 1945 zůstala 12. peruť na Filipínách jako součást Far East Air Forces. Od roku 1946 létala hlídky a cvičila na F-80, ale v březnu 1947 přišla o veškerý personál a znovu obsazena byla až v září. Poté byla postupně vybavena F-47, F-51 a nakonec v roce 1949 znovu F-80. Dne 20. ledna 1950 byla přeznačena na 12. stíhací-bombardovací peruť 18. stíhací-bombardovací skupiny.

Když 25. června 1950 začala korejská válka, sídlila 12. FBS společně se 44. a 67. FBS na Clark Air Base na Luzonu. Dne 4. července dostalo 18. stíhací-bombardovací křídlo rozkaz vyčlenit jednu stíhací peruť pro bojové operace v Koreji. Následující den vznikl kontingent tvořený především příslušníky 12. FBS a dobrovolníky z dalších dvou perutí 18. FBW. Zpočátku nesl označení „Dallas Project“ a po příletu do Japonska 10. července byl přejmenován na „Dallas Squadron“.

Na Johnson Air Base shromáždila Dallas Squadron F-51 a další dostupné vybavení a poté se přesunula na Ashiya Air Base. Původně měla být v Ashiyi jen krátce a poté odejít do Taegu, k tomu však kvůli jiným prioritám došlo až 27. července. Piloti mezitím co nejrychleji absolvovali přeškolení zpět na F-51.

Ve stejné době nařídilo velitelství Far East Air Forces sloučit Dallas Squadron s jednotkou Bout One, smíšenou formací F-51 s korejskými a americkými piloty, a 6002. perutí letecké základny, vytvořenou 6. července v Sasebu. Tyto tři jednotky vytvořily provizorní 51. stíhací-bombardovací peruť (51st FBS (P)), která zahájila činnost 10. července. Měla šestnáct F-51, z nichž mnohé byly ve špatném technickém stavu.

První bojovou misi provedla 51. FBS (P) 15. července, kdy pilot původní 12. FBS letěl s rojem Bout One na misi přímé pozemní podpory. Dne 5. srpna bylo provizorní označení 51. FBS zrušeno a jednotka byla znovu označena jako 12. FBS.

Od 15. července do konce měsíce létaly všechny mise ve dvojicích. Jeden letoun poskytoval horní krytí ve výšce 3 000 stop, zatímco druhý útočil v malé výšce; po odhození výzbroje si role vyměnily. V srpnu se s rostoucím počtem dostupných F-51 začaly používat čtyřčlenné formace.

12. FBS provedla z Taegu jen několik misí, než dostala 6. a 7. srpna rozkaz vrátit se do Ashiyi. Nadále však létala pozemní podporu: první mise dne startovaly za úsvitu z Japonska, další během dne z Taegu a večer se letouny vracely do Japonska. Následující měsíc se jednotka opět přesunula do Koreje a 7. září dorazila na Pusan East Air Base.

Po zbytek roku 1950 pokračovala v podpoře pozemních sil OSN a v listopadu operovala až z Pchjongjangu. Po ústupu sil OSN byla v prosinci přesunuta nejprve na Suwon a poté do Chinhae, které zůstalo jejím stálým domovem až do přesunu do Hoengsongu v červnu 1952. Nadále létala na F-51 a útočila na nepřátelská zařízení a zásobovací trasy.

Dne 8. ledna 1953 byla 12. FBS stažena z bojových operací a její F-51 byly přelétnuty na Kisarazu Air Base v Japonsku. Po přezbrojení na F-86 se peruť vrátila do Koreje a 25. února obnovila bojovou činnost z Osan-ni Air Base, kde zůstala do konce války.

Za činnost v korejské válce získala 12. FBS dvě DUC, za období 3. listopadu 1950 až 24. ledna 1951 a 22. dubna až 8. července 1951. Dvakrát obdržela také Presidential Unit Citation Korejské republiky, poprvé za období 28. července 1950 až 31. ledna 1951 a podruhé za období 1. února 1951 až 31. března 1953.

Po skončení korejské války zůstala 12. FBS na Osan-ni do konce října 1954, kdy byla přesunuta na Kadena Air Base na Okinawě. Koncem ledna 1955 následoval přesun na Tainan Air Base na Tchaj-wanu.
