25. stíhací přepadová peruť vznikla původně během druhé světové války dne 20. listopadu 1940 jako 25. stíhací peruť (přepadová). Aktivována byla 15. ledna 1941 na Hamilton Field v Kalifornii a zařazena k 51. stíhací skupině. V této sestavě – společně se 16. a 26. stíhací perutí – zůstala po celou druhou světovou i korejskou válku.

Po aktivaci byla 25. peruť vybavena P-40 a během bojového výcviku současně tvořila součást obrany západního pobřeží Spojených států. 51. stíhací skupina tehdy podléhala americké 4. letecké armádě. Dne 10. června 1941 byla peruť přesunuta na March Field v Kalifornii, kde zůstala do 11. ledna 1942.

V polovině ledna 1942 opustila 25. peruť Spojené státy a zamířila na čínsko-barmsko-indické bojiště (CBI). Po zastávkách v Austrálii a na Cejlonu dorazila 12. března do Karáčí v Indii. Po příjezdu byla zařazena k americké 10. letecké armádě. Dne 15. května 1942 byla přeznačena na 25. stíhací peruť 51. stíhací skupiny.

První bojovou misi uskutečnila až 25. září 1942, kdy doprovázela letouny nad vzdušnou zásobovací trasou přes Himálaj známou jako „The Hump“. Po přesunu do Dinjanu v indickém Assamu koncem listopadu 1942 získala přezdívku „Assam Draggins“. Od začátku listopadu 1942 do začátku dubna 1943 působil jeden její odloučený oddíl také ze Sadiye v Indii.

Z Dinjanu létala 25. peruť bojové mise proti Japoncům v severní Barmě podél horních toků řek Chindwin a Irrawaddy. V únoru 1943 se vyznamenala při obraně Fort Hertz, odlehlé britské vojenské základny poblíž Myitkyiny v severní Barmě, která měla strategický význam pro letecké operace na trase „The Hump“. Dvanáct dní v řadě útočila na nepřátelské jednotky, zásoby a komunikační trasy, zpočátku však nedokázala japonský postup zastavit. Teprve poté, co byly P-40 perutě upraveny pro nesení pum o hmotnosti 1 000 liber, se podařilo japonskou ofenzivu zastavit.

V září 1943 byla 25. peruť přesunuta do jihozápadní Číny. V letech 1944–1945 byla přezbrojena na P-38 a P-51. Do konce války v Tichomoří v srpnu 1945 absolvovala více bojové činnosti než kterákoli jiná jednotka 51. stíhací skupiny.

Po japonské kapitulaci byla v září 1945 přesunuta do Lopingu v Číně, kde zůstala do listopadu. Poté odplula do Spojených států a v první polovině prosince dorazila do Fort Lewis ve státě Washington. Dne 12. prosince byla deaktivována.

Peruť byla znovu aktivována 15. října 1946 na Yontanu na Okinawě a vybavena P-47. Vedle výcviku nyní působila jako součást okupačních sil v Japonsku a zajišťovala protivzdušnou obranu souostroví Rjúkjú. V roce 1947 nahradily P-47 proudové P-80, od roku 1948 označované F-80, které zůstaly hlavními letouny jednotky až do konce roku 1951. Dne 1. února 1950 byla peruť přeznačena na 25. stíhací přepadovou peruť (FIS) 51. stíhací přepadové skupiny.

Když 25. června 1950 začala korejská válka, sídlila 25. FIS na základně Naha na Okinawě. V záloze zůstala do 6. září, kdy byla spolu se 16. FIS uvedena do pohotovosti pro nasazení v Koreji. Dne 22. září se letecké sledy obou perutí přesunuly na Itazuke v Japonsku a ještě téhož dne uskutečnila 51. stíhací přepadová skupina své první bojové vzlety války.

Po znovudobytí Soulu koncem září 1950 se 25. FIS dne 24. října přesunula na Kimpo v Koreji. Odtud létala stíhací-bombardovací mise až do začátku ledna 1951. Vstup Číny do války a následná neschopnost pozemních sil OSN udržet linii u Pchjongjangu donutily velitelskou část 51. skupiny 10. prosince ustoupit ze Soulu zpět na Itazuke. 25. FIS zůstala na Kimpu až do 3. ledna 1951, kdy byla společně se 16. FIS rovněž evakuována na Itazuke.

Od ledna do poloviny května 1951 operovala 25. FIS z Itazuke a poté z Tsuiki v Japonsku. Používání nových přídavných nádrží o objemu 255 galonů činilo provoz z krátké dráhy v Tsuiki nebezpečným, a proto byly 18. května letecké operace perutě přesunuty na Suwon v Koreji. Delší dráha umožnila také snížit množství paliva neseného F-80. Suwon pak zůstal domovskou základnou perutě až do konce války.

Dne 19. listopadu 1951 uskutečnila 51. skupina poslední bojové mise na F-80, kterých se zúčastnilo sedmnáct letounů. Tyto stroje byly poté buď odeslány k opravám, nebo odtaženy na druhou stranu letiště a předány 8. stíhací-bombardovací skupině (FBG). K 8. FBG byli převedeni také piloti 51. skupiny s nejmenším náletem na F-80, zatímco ostatní zahájili přeškolení na F-86.

Po přezbrojení na F-86 obnovila 25. FIS bojovou činnost 1. prosince 1951. 51. stíhacímu přepadovému křídlu tehdy velel plukovník Francis Gabreski, nejúspěšnější americké eso na P-47 za druhé světové války s 28 vítězstvími, který se stal esem znovu i během korejské války. Po zbytek války peruť podporovala pozemní síly OSN a létala hlídkové, doprovodné, přerušovací a průzkumné mise.

Za činnost v korejské válce obdržela 25. FIS Distinguished Unit Citation za období od 28. listopadu 1951 do 30. dubna 1952. Dvakrát obdržela také Presidential Unit Citation Korejské republiky, poprvé za období od 22. září 1950 do 30. června 1951 a podruhé za období od 1. července 1951 do 31. března 1953.

Po skončení korejské války 27. července 1953 zůstala 25. FIS na Suwonu, kde cvičila vzdušné souboje a pravidelně doprovázela průzkumné RB-45 podél korejského pobřeží. Přestože byly F-86 vyzbrojeny pro boj, nesměly vstupovat do severokorejského ani čínského vzdušného prostoru. Začátkem srpna 1954 peruť Suwon opustila a vrátila se na Nahu.
