&editionNumber=43
&editionVolume=3621
&centralHeader=Jednání jsou v plném proudu
&mainArticleHeader=Z bojiště do arény diplomatických bojů
&mainArticleText=Po neúspěchu letní ofenzívy sil mezinárodního imperialismu, vystupujících pod vlajkou OSN, a po stabilizaci fronty v prostoru 38. rovnoběžky bylo velení západních sil i našich vojsk nuceno uznat, že další útočné operace jsou prakticky nemožné. Přímým důsledkem tohoto poznání jsou mírová jednání navržená naší stranou s podporou Číny a SSSR.
Po předběžných rozhovorech z 8. července dnes, 10. července, začala v Kaesongu oficiální jednání o příměří. Město bylo před začátkem korejské války na území ovládaném stoupenci I Sung-mana, ale do letošního léta přešlo pod kontrolu našich vojsk a stalo se nejbližším větším sídlem u frontové linie. Severokorejskou delegaci vede náčelník generálního štábu Nam Il a delegaci OSN vrchní velitel amerického námořnictva na Dálném východě T. Joy.
Korejsko-čínská strana okamžitě předložila tři návrhy:
1) současný rozkaz obou stran k zastavení bojových operací a bombardování;
2) stanovení 38. rovnoběžky jako demarkační linie a stažení vojsk o 10 km od ní ve stanovené lhůtě, stejně jako okamžité zahájení jednání o výměně válečných zajatců;
3) co nejrychlejší stažení všech zahraničních vojsk z Koreje.
Okamžité zastavení bojových akcí je tedy z korejsko-čínské strany spojeno s podmínkami, které Američanům a jejich jihokorejským loutkám nevyhovují. Američtí zástupci naopak požadují vytvoření demarkační zóny hluboko v týlu čínsko-severokorejských postavení, čímž by KLDR přišla o území o rozloze 13 tisíc kilometrů čtverečních. Je zřejmá snaha využít jednání k vměšování do vnitřních záležitostí KLDR.
Americká strana zároveň okamžitě prohlásila, že otázka stažení vojsk z Koreje je politickou záležitostí, o níž není oprávněna rozhodovat. Trvá především na přijetí programu jednání a předkládá vlastní devítibodovou verzi, která zahrnuje vytvoření komise pro ukončení vojenských operací a kontrolu dodržování příměří, návštěvy zajateckých táborů zástupci Mezinárodního červeného kříže a řešení otázek výměny válečných zajatců. Je možné, že se brzy dočkáme provokací nebo dokonce otevřeného přechodu Američanů k nové ofenzívě, zvláště když je I Sung-manova klika ostře proti jednáním a požaduje pokračování bojových operací. Imperialisté možná potřebují další názornou lekci, která jim ukáže, že neexistuje síla schopná zlomit přátelství národů a jejich touhu po míru na celém světě.
&secondaryArticleHeader=Z Indočíny do Koreje
&secondaryArticleText=Ačkoli je Francie už sešlým koloniálním dravcem, který nemá ani zdaleka tolik velikosti jako před dvaceti či třiceti lety, její vládcové se nehodlají vzdát účasti na imperialistickém přerozdělování světa. Francouzská koloniální říše praská ve švech, ale francouzské úřady se s tím nedokážou smířit. Aby si alespoň nějak udržely zámořská území v poslušnosti, nemohou nepodporovat americký imperialismus a jeho loutku I Sung-mana v boji proti korejskému lidu.
A to přesto, že i ve Francii samotné se vedou spory o zákonnosti a potřebnosti zásahu do korejských záležitostí. Každý dobře ví, že Francie už třetím rokem vede nelítostnou válku v Indočíně, jejíž lid se podle názoru francouzských vládnoucích kruhů dopustil neslýchaného zločinu — rozhodl se získat nezávislost! Většina francouzských vojsk už bojuje v Indočíně. Výdaje na armádu představují asi čtvrtinu celého státního rozpočtu, což vyvolává značnou nespokojenost veřejnosti a brání plýtvat na vojenské účely ještě většími prostředky. Jak však víme, není zločinu, kterého by se kapitalista kvůli zisku nedopustil!
Koncem srpna 1950 se francouzská vláda rozhodla vyslat do Koreje prapor složený výhradně z 1 017 dobrovolníků, vojáků v činné službě i záložníků, pod velením generálporučíka Montclara. Prapor je organizován podobně jako ostatní pěší prapory, ale má podstatně více mužů i techniky, protože má působit nezávisle na ostatních francouzských jednotkách. Po příjezdu do Koreje byl operačně podřízen 23. pěšímu pluku 2. pěší divize americké armády.
Je příznačné, že Američané zacházejí s Francouzi, kteří přijeli do Koreje, se špatně skrývanou nedůvěrou. Evropané se přesto aktivně účastní bojových operací na korejském území a naše jednotky se s nimi už nejednou střetly ve skutečném boji. Francouzský prapor se vyznamenal v únorových bojích roku 1951 u Wonju, u dvojitých tunelů a v bitvě u Chipyong-ni. Tyto boje v mnoha ohledech umožnily velení americké 8. armády připravit rozhodující protiofenzívu. O tři týdny později se prapor účastnil boje o kótu 1037, padesát mil východně od Soulu; při jejím útoku a dobytí ztratil 40 padlých a 200 raněných.
Na jaře 1951 byl prapor částečně rozbit, ale nakonec dokázal doplnit stavy a pokračovat v boji. Taková je válka. Ve válce lidé umírají. Kulky a granáty zabíjejí bez ohledu na národnost. Umírají obyčejní francouzští pracující, kteří byli přinuceni obléci uniformu a bojovat za zájmy Američanů a I Sung-mana.
Lidé Koreje, Číny a SSSR vyzývají své francouzské druhy, aby se vzpamatovali. Skutečnost je taková, že kdysi podmaněné a utlačované národy Asie a Afriky získávají národní vědomí. Získává je i korejský lid. Blíží se hodina, kdy mohutný proud korejsko-sovětsko-čínského přátelství smete zbytky zahnívajícího kapitalismu.
Ne všichni Francouzi sdílejí politiku své vlády. Události v Indočíně a severní Africe i těžké boje na korejské půdě jasně ukazují, že éra koloniálních říší se stává minulostí. Čím dříve to francouzští politici pochopí, tím méně rakví z Koreje a Indočíny budou dostávat matky a manželky v Lyonu, Marseille, Paříži, Bordeaux, Calais a Metách. Sílu lidu bojujícího za svobodu nelze zlomit! A sami Francouzi to vědí velmi dobře!
&fakeArticle1Header=Přátelství sílí
&fakeArticle2Header=Sláva velikému Stalinovi!
