&editionNumber=55
&editionVolume=3633
&centralHeader=Boje neustávají
&mainArticleHeader=Bitva o Hřeben zlomených srdcí
&mainArticleText=Na těžce zkoušené korejské půdě pokračují boje. Poté, co naše jednotky ustoupily z Krvavého hřebene, rozhořely se nové bitvy o Hřeben zlomených srdcí. Naše jednotky zaujaly nové pozice pouhých 1 400 metrů od Krvavého hřebene, na jedenáct kilometrů dlouhé vyvýšenině. Zdejší obrana je každopádně ještě silnější než na Krvavém hřebeni.
Protože byly naše jednotky nuceny Krvavý hřeben opustit, domnívá se velitel americké 8. armády generál Van Fleet, že je nutné udeřit na Hřeben zlomených srdcí dříve, než se naše jednotky přeskupí. Americký velitel se tak znovu rozhodl nechat americké vojáky krvácet za každý metr hranice ve snaze posunout ji alespoň trochu ve svůj prospěch. V tomto světle působí obvinění, že naše vojska a vojska našich čínských spojenců používají „lidské vlny“, směšně a absurdně. Nepřítel má ovšem velké množství vojáků, které lze v případě potřeby vrhnout do útoku na opevněné pozice. Potrava pro děla z Holandska, Jižní Afriky, Filipín a Jižní Koreje přijde vždy vhod, aby přes jejich těla mohli útočit američtí vojáci. Nepřítel dosud nepochopil, že marnými útoky na naše pozice naše bojovníky nezlomí. Vytrváme a zvítězíme!
&secondaryArticleHeader=Jihokorejská péče a vedení aneb výročí masakru členů Ligy Bodo
&secondaryArticleText=„Bodo“ v doslovném překladu znamená „péče a vedení“. Samotnou ligu založila jihokorejská vláda roku 1949, bezprostředně po krutém potlačení povstání na Čedžu z roku 1948, které vypuklo na stejnojmenném jihokorejském ostrově a trvalo déle než rok. Povstání stoupenců Jihokorejské strany práce, kteří tvořili polovinu obyvatel ostrova, bylo utopeno v krvi. Desítky tisíc lidí byly umučeny a zabity, vládní vojska vypálila 70 procent vesnic a měst a zničila 40 000 domů — takový byl výsledek represí proti nespokojencům s politikou I Sung-mana.
Brzy tedy vznikla organizace údajně určená k „převýchově“ občanů sympatizujících s komunisty a Jihokorejskou stranou práce. Prezident Jihu I Sung-man, horlivý obdivovatel Ameriky, sestavil podrobné seznamy všech, kterým se nelíbil jeho tvrdý způsob vládnutí. Byli to chudí rolníci, pokroková mládež a lidé, kteří se dosud nevzpamatovali z japonské agrese a amerického vměšování do vnitřních záležitostí své země. Když byli všichni zjištěni a spočítáni, ukázalo se, že Liga Bodo eviduje 300 000 lidí.
Vedle nich však tajné služby sledovaly ještě několik set tisíc dalších „nespolehlivých“ občanů, kteří „nepodporovali dost horlivě“ militaristickou politiku jihokorejského vedení. Šlo o osoby ze seznamů sestavených japonskými okupanty, které „zdědila“ Korejská národní policie (KNP), vytvořená roku 1945 pod bedlivým dohledem americké vojenské správy. Vedení KNP navíc neustále požadovalo, aby podřízení seznamy „nespolehlivých“ rozšiřovali, a přidělovalo oblastem zvláštní kvóty.
Až 70 procent lidí, kteří upadli v podezření, tak vůbec netušilo, že sice nejsou „nepřáteli národa“, ale ani přáteli státu.
Členové Ligy Bodo nebyli pouze stříleni, nýbrž zabíjeni všemi možnými způsoby: svazováni a topeni v moři, probodáváni bajonety, ubíjeni pažbami a shazováni do šachet a jam. Po zahájení bojů dostaly jižní zpravodajské služby ze strachu před postupem severokorejských vojsk rozkaz urychleně likvidovat politické vězně ve věznicích a zvláště nespolehlivé občany.
Již penzionovaný admirál jihokorejského námořnictva Nam San-hoi vzpomínal, jak byl za ústupu nucen nařizovat podřízeným, aby bez soudu a vyšetřování topili na moři stovky nepohodlných osob, protože podle jeho slov již nezbýval čas rozhodovat o jejich osudu. Američané, Britové i Australané byli občas svědky represí jihokorejské vojenské policie proti „nespolehlivým“ občanům.
V některých případech museli britští vojáci sloužící pod OSN dokonce zabránit mimosoudním popravám lidí, kteří údajně sympatizovali se severokorejským režimem. Stalo se tak například v Soulu v prosinci 1950, když již odsouzence odvedli na popravu, i na dalších místech mimo korejské hlavní město. V reakci na britský dotaz Američanům náměstek ministra zahraničí Dean Rusk spojence ujišťoval, že Spojené státy dělají vše, co je v jejich silách, aby takovým represím zabránily.
Když však byly válečné zločiny ohlášeny vrchnímu veliteli spojeneckých sil generálu Douglasi MacArthurovi, odpověděl, že jde o „vnitřní záležitost“ Korejské republiky. Nejzrůdnější na těchto „vnitřních záležitostech“ je ovšem to, že se jihokorejské tajné služby nezastavily ani před vražděním starců, žen, a dokonce dětí.
Americké sdělovací prostředky propadají hysterii, když sovětský tisk srovnává zvěrstva jejich vojáků s chováním nacistů na okupovaných územích za minulé války. Ve skutečnosti se věci mají docela jinak. Srovnávat „bojové“ počínání Spojených států na okupovaných územích Koreje s obludnými zločiny fašistů v SSSR není vůbec přehnané. Vzpomeňte si, jak německá letadla soustavně ničila evakuační vlaky, transporty raněných či kolony uprchlíků a zasypávala lidi kulometnou palbou nebo mohutnými pumami. Stejně se Američané „baví“ v Koreji. Oblíbenou kratochvílí amerických vojáků je střílet na civilisty. Stačí připomenout masakr, který Američané spáchali ve vesnici No Gun Ri. Ve dnech 25. až 29. července 1950 bylo v oblasti No Gun Ri 248 civilistů zabito, zraněno nebo prohlášeno za nezvěstné; z toho 177 zahynulo. Podle dalších tvrzení nebyli uprchlíci napadeni náhodou, nýbrž v reakci na rádiovou žádost pěšáků na zemi.
Za všechny své zločiny se váleční zločinci ze Soulu a Washingtonu budou zodpovídat podle válečného práva. Krev nevinných pomstíme. Korejský lid vytrvá a zvítězí!
&fakeArticle1Header=Sovětský svaz je pro mír!
&fakeArticle2Header=Nové provokace Čankajškova vojska!
