<p><strong>Vývoj a výroba<hr></strong></p>
<p>North American P-51 Mustang patřil k nejlepším stíhacím letounům druhé světové války. Prototyp poprvé vzlétl na konci roku 1940. Letoun se vyznačoval velmi čistými aerodynamickými tvary, prvním široce použitým laminárním profilem křídla v historii letectví a chladičem navrženým tak, aby vytvářel co nejmenší aerodynamický odpor. Původně byl vybaven americkým motorem Allison a vynikajících výkonů dosahoval především v malých výškách. Po nahrazení motoru britským typem Merlin však P-51 získal velmi dobré výkony v celém výškovém rozsahu. V roce 1944 vznikla verze P-51D s lepším výhledem díky novému překrytu kabiny a se zesílenou výzbrojí. P-51D se stal nejrozšířenější variantou Mustangu; v letech 1944–1945 bylo vyrobeno 7 956 kusů.</p>
<p><strong>Služba<hr></strong></p>
<p>Mustang sloužil u britského Royal Air Force od roku 1941 a od roku 1943 začal ve větších počtech vstupovat také do výzbroje amerického armádního letectva. P-51D se u bojových jednotek objevil v červnu 1944. Jeho hlavním úkolem byl dálkový doprovod těžkých bombardérů. S tím, jak se nepřátelské stíhačky ve vzduchu objevovaly stále méně často, byl však Mustang čím dál častěji používán k útokům na pozemní cíle. U verze P-51D-25 byly proto pro zvýšení účinnosti těchto útoků doplněny raketové závěsníky. Nevýhodou při použití jako stíhací bombardér byla zranitelná kapalinová chladicí soustava motoru. Mustangům bylo připsáno 4 590 z 10 720 vzdušných vítězství, která si americké armádní letectvo nárokovalo v Evropě, a také 4 131 z 8 160 nepřátelských letounů zničených na zemi.</p>
<p>Letoun měl výborné letové vlastnosti a příjemné řízení. Britové jej považovali za nejlepší americký stíhací letoun a na konci války se P-51 stal hlavním stíhačem amerického armádního letectva. Ve výzbroji bylo 5 541 strojů tohoto typu. Od roku 1946 se P-51 začal převádět k Air National Guard a od roku 1948 také k Air Force Reserve. U pravidelného letectva byly Mustangy postupně nahrazovány proudovými stíhačkami, ale ve stíhacích bombardovacích perutích zůstával F-51D, jak byl typ od roku 1948 označován, nadále ve službě. Na začátku korejské války měla 5. letecká armáda v Japonsku ve výzbroji 64 stíhacích bombardérů F-51D. Již v srpnu a září 1950 však ztratila 45 těchto strojů. S příchodem nepřátelských proudových stíhaček ztráty dále rostly a Mustangy začaly být nahrazovány proudovými stíhacími bombardéry. V roce 1956 byl typ definitivně vyřazen jak z Air Force Reserve, tak z Air National Guard.</p>
<p>V roce 1945 byly některé letouny dodány do Austrálie, Číny a Francie. Od roku 1948 byly Mustangy dodávány nebo prodávány dalším státům, mimo jiné Haiti, Guatemale, Hondurasu, Izraeli, Indonésii, Kubě, Salvadoru, Tchaj-wanu, Uruguayi, Švédsku, Švýcarsku a Jihoafrické republice. Během korejské války byly F-51D dodány také jihokorejskému letectvu. Poslední bojové použití F-51D se uskutečnilo v roce 1966 během konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem.</p>
<p><strong>Konstrukce a výzbroj<hr></strong></p>
<p>F-51D je jednomotorový, celokovový, jednomístný dolnoplošník s laminárním profilem křídla NAA-NACA. Celokovové křídlo se skládá ze dvou částí spojených šrouby v podélné ose trupu. Horní část křídla tvoří podlahu kabiny. Podvozek je zatahovací se dvěma hlavními nohami a řízeným ostruhovým kolem, které se za letu rovněž zatahuje. Ocasní plochy jsou samonosné; směrovka a výškovka mají duralovou kostru a plátěný potah. Pro zlepšení směrové stability byl na přechodu mezi trupem a kýlovkou doplněn hřbetní kýl.</p>
<p>Celokovový trup je sestaven ze tří částí: příďové motorové sekce, střední sekce s pilotní kabinou a ocasní sekce. V přídi se nachází motor na motorovém loži. Střední část zahrnuje pilotní kabinu, prostor radiového vybavení a vstup vzduchu k chladiči. F-51D má kapkovitý bezrámový překryt kabiny. Pancéřová ochrana pilota zahrnovala přední pancéřovou desku tloušťky 6,3 mm, pancéřové sklo tloušťky 38 mm, protipožární přepážku tloušťky 6,3 mm, zadní pancéřovou desku tloušťky 8 mm a pancéřovou opěrku hlavy tloušťky 11,1 mm.</p>
<p>Pohonnou jednotku tvoří dvanáctiválcový vidlicový kapalinou chlazený motor Packard „Merlin“ V-1650-7 se čtyřlistou vrtulí Hamilton Standard Hydromatic o průměru 3,4 m. Motor má kompresor s automatickým přepínáním rychlostních stupňů. Palivo je uloženo ve dvou křídelních a jedné trupové nádrži s celkovou kapacitou 1 020 litrů. Pod křídelní konzoly lze zavěsit dvě přídavné nádrže o objemu 284 nebo 416 litrů.</p>
<p>Rádiové vybavení zahrnovalo VKV radiostanici SCR-522, odpovídač IFF SCR-695A, přijímač radiomajáku BC-453B a u některých strojů také výstražný radar zadní polosféry AN/APS-13. Výzbroj tvořilo šest kulometů Browning M2 ráže .50 palce v křídelních konzolách. Vnitřní kulomety, nejblíže centroplánu, měly větší zásobu munice. Pro přesnou střelbu byl v kabině instalován gyroskopický zaměřovač K-14B nebo K-14C.</p>
<p>Pod křídly bylo možné nést na dvou hlavních závěsnících pumy o hmotnosti až 1 000 liber nebo přídavné palivové nádrže a dále šest závěsných bodů, po třech na každé straně, pro neřízené rakety. Po odstranění hlavních pumových závěsníků bylo možné počet raketových závěsů zvýšit až na deset, tedy pět pod každou křídelní konzolou.</p>
