<p><strong>Vývoj a výroba<hr></strong></p>
<p>Lockheed F-80 Shooting Star byl prvním skutečně bojeschopným proudovým stíhacím letounem amerického letectva. Letoun byl navržen v roce 1943 pro britský motor Goblin a první let prototypu XP-80 se uskutečnil 8. ledna 1944. Sériová výroba začala v roce 1945. Poslední sériová varianta F-80C se začala vyrábět v únoru 1948 a výroba byla ukončena v roce 1950. Celkem bylo vyrobeno 1 718 stíhacích letounů, z toho 798 F-80C, přičemž 561 kusů tvořila varianta F-80C-10. Vedle stíhacích verzí vznikly také průzkumné a cvičné varianty.</p>
<p><strong>Služba<hr></strong></p>
<p>První sériové stíhačky, oficiálně označené P-80A, vstoupily do služby v roce 1945 u 1. stíhací skupiny. V letech 1945–1950 byly tímto typem postupně přezbrojovány stíhací jednotky amerického letectva. Jako první je obdržely útvary dislokované ve Spojených státech a v Evropě. Na počátku korejské války bylo v tichomořském prostoru rozmístěno 360 letounů F-80C. Na leteckých základnách v Japonsku se nacházelo 164 letounů F-80C a RF-80. Shooting Stary poprvé zasáhly do boje 27. června 1950 a podle amerických údajů sestřelily čtyři severokorejské bitevní letouny Il-10. Zpočátku se americké proudové stíhačky ve vzduchu nesetkávaly s vážnějším odporem. Po objevení rychlejších a silněji vyzbrojených MiGů-15 však začaly být používány převážně jako stíhací bombardéry. Na závěsnících pod křídly nesly pětipalcové rakety, napalmové nádrže, trhavé nebo tříštivé pumy. Baterie velkorážních kulometů v přídi umožňovala poměrně přesnou palbu na pozemní cíle. I v této úloze je však postupně nahrazovaly novější F-84. Celkem stíhačky F-80C podle amerických údajů sestřelily 17 nepřátelských letounů, z toho 3 MiGy-15. Vzdušnými boji a protiletadlovou palbou bylo ztraceno 368 letounů.</p>
<p>V roce 1951 byly stroje sérií A a B vyřazeny ze služby a bezprostředně po skončení korejské války byly všechny F-80C převedeny k Letecké národní gardě a rezervě letectva. V roce 1958 byly F-80C z těchto složek definitivně vyřazeny. Následně bylo 113 F-80C předáno jihoafrickému letectvu. V letech 1958 až 1973 obdrželo brazilské letectvo 33 F-80C-10. Ve stejné době získalo peruánské letectvo 16 F-80C. Shooting Stary sloužily také v letectvech Chile (18 letounů), Kolumbie (16 letounů) a Uruguaye (14 letounů). Poslední F-80C byly vyřazeny v roce 1975, kdy je Uruguay vyměnila za Cessny A-37B.</p>
<p><strong>Konstrukce a výzbroj<hr></strong></p>
<p>F-80C-10 je celokovový jednoplošník s přímým dolnoplošným křídlem a jednoduchou svislou ocasní plochou.</p>
<p>Trup se konstrukčně skládá ze tří částí. V přídi se nachází kabina, výzbroj a vybavení. Sedadlo pilota je vystřelovací a je vybaveno pancéřovanou opěrkou hlavy. Kabina pilota byla chráněna pancéřovými deskami zepředu i zezadu. Střední část trupu obsahuje palivovou nádrž a kanály přívodu vzduchu. Vstupy vzduchu k motoru jsou umístěny po stranách trupu. Proudový motor je instalován v zadní části trupu. Ve spodní části trupu pod kabinou jsou aerodynamické brzdy. Ovládání výškovky je tuhé, zatímco směrovka je ovládána pružnými lanky. Hydraulická soustava zajišťuje ovládání posilovačů křidélek, vysouvání a zasouvání podvozku a aerodynamických brzd.</p>
<p>F-80C-10 byl zpočátku poháněn proudovým motorem Allison J33-A-23 s tahem 4 500 lbf (2 080 kgf), posledních 200 kusů F-80C-10 však dostalo motory J33-A-35 poskytující při vstřikování vody tah až 5 000 lbf (2 450 kgf). Jedenáct palivových nádrží o celkové kapacitě 657 gal (2 487 l) je umístěno v trupu a křídlech. Na koncích křídel bylo možné nést přídavné nádrže o objemu 165 gal (624 l) nebo 265 gal (1 002 l).</p>
<p>Rádiové vybavení letounu zahrnovalo radiostanici AN/ARC-3, přijímač-vysílač identifikačního systému AN/APX-6 a radiokompas AN/ARN-6.</p>
<p>Výzbroj tvořilo šest kulometů M3 ráže .50. Pro přesné zaměřování byl v kabině instalován gyroskopický zaměřovač K-14C. K zaznamenávání účinků leteckých útoků a střelby na cíle sloužila palubní kamera N-6. Pod křídly byly dva závěsníky pro pumy nebo napalmové nádrže; pumy bylo možné zavěsit také místo nádrží na konce křídel. Pod křídly byly rovněž čtyři sklopné závěsníky (dva na každé straně) pro 4 nebo 8 raket (při zavěšení ve dvou úrovních), případně pro 4 pumy menší ráže pomocí speciálních adaptérů. Maximální bojový náklad činil až 4 000 liber (1 816 kg).</p>
<p>Pro zvýšení tahu při vzletu mohl být letoun vybaven dvěma pomocnými raketovými motory na tuhé palivo zavěšenými pod ocasní částí, každý s tahem 1 000 liber (454 kgf).</p>
