<p><strong>Vývoj a výroba</strong><hr></p>
<p>Sovětský pístový pancéřovaný bitevní letoun Il-10 byl vyvinut konstrukční kanceláří Iljušin v roce 1944 na základě experimentálního těžkého stíhače Il-1 jako náhrada sériového bitevního letounu Il-2. První let Il-10 se uskutečnil 18. dubna 1944. Sériová výroba začala na konci roku 1944 a pokračovala až do roku 1954. Celkem bylo vyrobeno 4 390 letounů Il-10. V Československu se navíc v letech 1951 až 1955 vyráběla licenční verze pod označením B-33.</p>
<p>Prvním bitevním leteckým plukem, který obdržel Il-10, byl 108. gardový bitevní letecký pluk. Dne 23. února 1945 odletěl na 1. ukrajinský front a v dubnu 1945 bojoval ve směru na Berlín. Jeho piloti celkem provedli 450 bojových vzletů. Po skončení války v Evropě se Il-10 zapojily také do bojů proti Japonsku. Nejznámější epizodou byl úspěch kapitána I. F. Voronina z letectva Tichomořské flotily. Dne 10. srpna 1945 vedl svůj letecký pluk při útoku na přístav Rasin (Nadžin). Během náletu Voronin potopil loď dvěma pumami o hmotnosti 250 kg a jeho střelec sestřelil japonskou stíhačku. Za tento čin byl Voronin vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu.</p>
<p>Závěry vojskových zkoušek Il-10 uváděly, že pumový náklad z hlediska hmotnosti, určení i ráže používaných pum umožňoval plnit úkoly bitevního letounu. Při útocích na cíle chráněné nepřátelskými stíhači potřeboval Il-10 stejně jako Il-2 stíhací doprovod. Ve srovnání s Il-2 jej však výrazně překonával rychlostí, téměř o 150 km/h, a také obratností, což zkušeným pilotům umožňovalo vést boj i s nepřátelskými stíhači.</p>
<p><strong>Služba</strong><hr></p>
<p>Letouny byly dodávány do Číny a Severní Koreje a také do letectev států Varšavské smlouvy. V SSSR zůstaly ve službě až do roku 1956, kdy byl vydán rozkaz ke zrušení bitevního letectva. V Číně sloužil Il-10 až do roku 1972.</p>
<p>Do Severní Koreje bylo odesláno 93 Il-10 první série a stroje se zapojily do bojových operací. Nejtěžší známý boj s účastí Il-10 se odehrál 27. června 1950 v oblasti Soulu. Korejské letouny měly napadnout letiště, na němž byly rozmístěny stroje amerického letectva a jeho spojenců. Skupinu osmi Il-10 zachytily stíhačky F-80 a Američané si po boji nárokovali čtyři sestřely. Některé korejské Il-10 byly později ukořistěny. Dva stroje byly odeslány do USA, kde v létě 1951 prošly úplným zkušebním programem. Na konci války zůstávalo v severokorejském letectvu 20 letounů Il-10.</p>
<p><strong>Konstrukce a výzbroj</strong><hr></p>
<p>Il-10 je jednomotorový dvoumístný celokovový dolnoplošník s velmi čistým aerodynamickým tvarem, dvounohým hlavním podvozkem a zatahovacím ostruhovým kolem.</p>
<p>Trup Il-10 se skládá ze dvou částí — přední pancéřované a zadní celokovové. Pancéřová vana přední části je vytvořena z pancéřových desek o tloušťce 4 až 8 mm spojených šrouby a nýty. Výjimkou je horní část pancéřové vany vyrobená ze silného hliníkového plechu. Pancéřování chrání motor a jeho systémy i prostor posádky. Zadní část trupu je poloskořepinová s potahem z hliníkových plechů. Vodorovné i svislé ocasní plochy jsou celokovové. Kormidla mají kovovou kostru, ale plátěný potah.</p>
<p>Pohon zatahování podvozku je pneumatický. Signalizace vysunutí podvozku je mechanická pomocí takzvaných „vojáčků“ na centroplánu a elektrická pomocí kontrolek v kabině.</p>
<p>Překryt kabiny se skládá z pěti částí. Přední část tvoří pancéřový čelní štítek s pancéřovým sklem. Následuje pilotní překryt, tvořený dvěma částmi — doprava odklápěným krytem s bočním panelem a levou klapkou — a za ním překryt střelce, který se rovněž sklápí doprava. V zadní části překrytu je kopule střelecké lafety. V nouzi lze oba překryty odhodit. Pancéřováním byla částečně chráněna pouze pilotní část překrytu, ostatní plochy byly z plexiskla.</p>
<p>Střelec měl dvě sedačky: hliníkovou pro běžný let a druhou bojovou, tvořenou plátěným pásem upevněným k bokům. Rám střelcova překrytu byl z ocelových trubek a kovových pásů. Mezi pilotem a střelcem bylo pancéřové opěradlo ze dvou desek o tloušťce 8 mm. Pilotní i střelecký překryt měly větrací okénka, která mohla posádka za letu otevřít k větrání a v případě převrácení letounu je využít také jako nouzový otvor.</p>
<p>Pohonnou jednotku tvoří motor AM-42 se vzletovým výkonem 2 000 hp a stavitelná vrtule AV-5L-24 o průměru 3,6 m. Palivová soustava se skládá ze dvou nádrží s celkovou kapacitou 747 litrů. Olejová soustava používá dvě nádrže o celkovém objemu 94 litrů, umístěné po obou stranách motoru. Chladič oleje se nachází v centroplánu vlevo od chladiče vody. V systému přívodu vzduchu je na sacím potrubí karburátoru instalován prachový filtr.</p>
<p>Pneumatická soustava zajišťuje přebíjení zbraní, brzdění kol hlavního podvozku, zatahování podvozku a ovládání klapek.</p>
<p>Rádiové vybavení zahrnovalo radiostanici RSI-4D, radiokompas RPKO-10M a palubní interkom SPU-2MM.</p>
<p>Pevnou výzbroj tvořily dva kanóny VJa ráže 23 mm a dva kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm. Obrannou výzbroj představoval kulomet UBK ráže 12,7 mm v prostoru střelce, který pálil dozadu z věže VU-8. Dopředné zbraně pilot zaměřoval pomocí zaměřovače PBP-1b.</p>
<p>Pumy se zavěšovaly na dva vnější pumové závěsníky pod centroplánem a/nebo se ukládaly do dvou pumovnic v křídelních konzolách bezprostředně vedle centroplánu. Neřízené rakety M-8 nebo M-13 se zavěšovaly na lišty pod křídelními konzolami.</p>
<p>K dokumentaci výsledků střelby a bombardování sloužila filmová kamera PAU-22 instalovaná v křídle.</p>
<p>Letoun byl také vybaven kazetou pro shoz dálkových granátů DAG-10. Ty sloužily k ochraně spodní zadní polosféry před útoky zezadu a jejich vypuštění mohl ovládat pilot i střelec.</p>
