<p><strong>Vývoj a výroba<hr></strong></p>
<p>Sovětský pístový stíhací letoun La-11 byl vyvinut jako dálkový doprovodný stíhač pro těžký bombardér Tu-4. Vznikl v konstrukční kanceláři Lavočkina v roce 1947 na základě poválečného celokovového stíhače La-9. Prototyp poprvé vzlétl v květnu 1947. Letoun se vyráběl v letech 1947–1951 v leteckém závodě č. 21 v Gorkém a celkem vzniklo 1 232 kusů.</p>
<p><strong>Služba<hr></strong></p>
<p>První letouny obdržel 176. gardový stíhací letecký pluk na letišti Teplý Stan. Navzdory určitému zhoršení výkonů oproti La-9, způsobenému vyšší vzletovou hmotností kvůli větší zásobě paliva a přesunutím chladiče oleje do motorového krytu pod motor, prošel letoun vojskovými zkouškami bez větších potíží. Bylo rozhodnuto používat jej jako dálkový stíhací letoun v letectvu, námořním letectvu a protivzdušné obraně státu. V letech 1950–1952 se La-11 aktivně účastnily zachycování narušitelů hranic a vzdušných bojů. Ve službě zůstaly až do roku 1955, kdy byly poslední La-9 a La-11 vyřazeny.</p>
<p>Kromě sovětského letectva, námořního letectva a protivzdušné obrany byly La-11 dodávány také do Číny. Do začátku roku 1950 bylo do Číny dodáno celkem 223 strojů. V roce 1950 létali sovětští piloti na La-11 v Číně a pomáhali chránit Šanghaj a její okolí před nálety. V čínském letectvu zůstal La-11 ve službě až do roku 1959. Pluk o 36 letounech se zapojil také do korejské války. Dne 30. listopadu 1952 se nad ostrovem Dundao utkalo 16 La-11 s přibližně 30 F-86. Podle čínských údajů sestřelily čtyři nepřátelské letouny za cenu tří vlastních La-11 a čtyř doprovázených bombardérů. Američané přiznali ztrátu dvou Sabre a poškození dalšího.</p>
<p>La-11 nebyl dodáván severokorejskému letectvu. Kromě čínských strojů se však do korejské války zapojily i sovětské La-11 používané jako noční stíhačky. Piloti 351. stíhacího leteckého pluku sestřelili čtyři bombardéry B-26 a poškodili dva B-29.</p>
<p>Celkově se La-11 v rukou dobře vycvičených pilotů v korejských vzdušných bojích osvědčil.</p>
<p><strong>Konstrukce a výzbroj<hr></strong></p>
<p>La-11 je celokovový dolnoplošník s laminárním profilem křídla. Podvozek je samonosný, zatahovací, se dvěma hlavními nohami a zatahovacím ostruhovým kolem. Na křídlech jsou přistávací klapky. Ocasní plochy jsou celokovové, samonosné a s jednou kýlovkou.</p>
<p>Pilotní kabina se nachází bezprostředně za motorem. Překryt je kapkovitého tvaru bez hřbetní kapotáže a má přední i zadní pancéřové sklo. Pilotní sedadlo je vybaveno širokým měkkým opěradlem a loketními opěrkami, stejně jako urinálem. Zadní část sedadla je pancéřována a součástí vybavení je kyslíková soustava.</p>
<p>Pohonnou jednotku tvoří vzduchem chlazený motor AŠ-82FN konstrukce A. D. Švecova, instalovaný v přídi na motorovém loži. Pohání celokovovou stavitelnou vrtuli VIŠ-105V4. Vstup vzduchu k chladiči oleje je u La-11, na rozdíl od La-9, umístěn pod motorem, což umožnilo provoz letounu v Arktidě a na Dálném severu. Motor se spouští stlačeným vzduchem z palubní nebo letištní tlakové lahve. Palivová soustava zahrnuje pět nádrží o celkovém objemu 1 100 litrů, z toho jednu pevnou svařovanou a čtyři pružné nádrže. Jak se palivo spotřebovává, jsou nádrže plněny ochlazenými a vysušenými výfukovými plyny, aby se při jejich prostřelení snížilo riziko požáru.</p>
<p>Řízení letounu je mechanické. Výškovka a křidélka jsou ovládány pevnými táhly, zatímco směrovka a vyvažovací plošky používají lana.</p>
<p>Hydraulická soustava slouží k vysouvání podvozku a přistávacích klapek. Pneumatická soustava se kromě spouštění motoru používá k brzdění kol, přebíjení kanónů a nouzovému vysunutí podvozku.</p>
<p>Letoun měl odmrazovací systém. Ten zahrnoval dva benzínové ohřívače BO-20 pro ohřev náběžných hran křídelních konzol a elektrické vyhřívání náběžné hrany stabilizátoru pomocí vodivé pryže.</p>
<p>Rádiové vybavení zahrnovalo radiostanici RSI-6 a radarový identifikační systém vlastní-cizí SČ-3M. Zpočátku byl instalován také radiokompas RPKO-10M, který byl později nahrazen radiokompasem ARK-5, součástí systému přistání bez vidu USP-48. Kromě radiokompasu zahrnoval USP-48 radiovýškoměr RV-2, značkový přijímač MRP-48, dálkový gyromagnetický kompas EGDM-3 a elektrický umělý horizont.</p>
<p>Výzbroj tvořily tři synchronizované kanóny NS-23S ráže 23 mm. Byly umístěny nad motorem asymetricky: jeden vpravo a dva vlevo. Zásobování municí bylo pásové. Pod překrytem kabiny byl instalován kolimátorový gyroskopický zaměřovač ASP-1. U pozdějších strojů bylo možné ASP-1 nahradit modernějším a kompaktnějším gyroskopickým zaměřovačem ASP-3N.</p>
