<p><strong>Vývoj a výroba<hr></strong></p>
<p>První sériově vyráběný sovětský proudový stíhací letoun MiG-15 byl navržen konstrukční kanceláří Mikojana a Gurjeviče v letech 1946–1949. Prototyp stíhačky poprvé vzlétl 30. prosince 1947. Letoun poháněla licenční verze britského motoru Nene, vyráběná v SSSR pod označením RD-45. V roce 1949 byl motor dále zdokonalen v konstrukční kanceláři V. Klimova a vyráběn pod označením VK-1. Tento motor byl instalován do nové verze letounu, která po zkouškách a přijetí do výzbroje získala vojenské označení MiG-15bis.</p>
<p>První sériový MiG-15 vzlétl 31. prosince 1948 a MiG-15bis se začal vyrábět v roce 1950. Výroba stíhacích verzí v SSSR skončila v roce 1953, cvičné varianty se vyráběly až do roku 1959. V letech 1949–1959 bylo v Sovětském svazu vyrobeno 11 073 letounů, z toho 8 354 MiGů-15bis. Celková výroba včetně licenčních strojů z Československa a Polska dosáhla 15 560 letounů, díky čemuž se MiG-15 stal nejrozšířenějším proudovým letounem své doby.</p>
<p><strong>Služba<hr></strong></p>
<p>První sériové MiGy-15 prošly v roce 1949 vojskovými zkouškami u 29. gardového stíhacího leteckého pluku v Kubince. Poté začal typ vstupovat do služby sovětského letectva i protivzdušné obrany ve verzích frontového stíhače, stíhacího bombardéru, průzkumného letounu a záchytného stíhače. Ve velkých počtech byl exportován do Číny, Severní Koreje a zemí Varšavské smlouvy, stejně jako do řady zemí Blízkého východu, například Sýrie a Egypta, do Afriky a dalších částí Asie.</p>
<p>MiG-15 byl poprvé bojově nasazen v Číně na jaře 1950 při ochraně Šanghaje před nálety Kuomintangu. V létě 1950 začala korejská válka a účast MiGů-15 představovala pro protivníka nepříjemné překvapení. Do bojů se zapojily divize 64. stíhacího leteckého sboru sovětského letectva i čínské a severokorejské letecké pluky. Vzdušné boje ukázaly převahu sovětských stíhaček nejen nad zastaralými pístovými F-51 Mustang, F4U-4 Corsair a Sea Fury, ale také nad proudovými F-80 Shooting Star, F-84 Thunderjet, F9F Panther a Meteor. Američané proto urychleně nasadili do Koreje nejnovější stíhačky F-86 Sabre. K prvnímu střetu MiGu-15bis s F-86A došlo 17. prosince 1950, kdy byl sestřelen letoun majora Jefromenka. Již 21. prosince však kapitán Jurkevič vyrovnal skóre sestřelením jednoho Sabru.</p>
<p>Výsledky bojů v Koreji ukázaly, že MiG-15bis měl silnější výzbroj, lepší zrychlení a výhodu ve vertikálních manévrech. Lepší byly také jeho výškové a mezní manévrovací vlastnosti, tedy dostup a dovolené přetížení. F-86 měl naopak kvalitnější zaměřovací vybavení, lepší vlastnosti ve střemhlavém letu a při horizontálním manévrování a s přídavnými nádržemi také větší dolet.</p>
<p>Po korejské válce se MiG-15 účastnil většiny místních ozbrojených konfliktů poválečného období na Blízkém východě, v jihovýchodní Asii a v Africe. S příchodem modernějších letounů byly MiGy stále častěji používány jako stíhací bombardéry a průzkumné stroje. Velmi žádané zůstaly cvičné verze. V SSSR byl typ ve službě až do roku 1970 a v Severní Koreji se některé stroje používají ještě v současnosti.</p>
<p><strong>Konstrukce a výzbroj<hr></strong></p>
<p>MiG-15 je celokovový jednomístný středoplošník klasické koncepce se šípovým křídlem a jedním motorem v zadní části trupu. Používá zatahovací příďový podvozek. Všechny podvozkové nohy mají jedno kolo; příďová noha se zatahuje dopředu do trupu a hlavní nohy do zadní části křídla. Ocasní plochy jsou šípové a skládají se z kýlovky se směrovkou a stabilizátoru s výškovkou. Křídlo má šípovitost 35 stupňů a tvoří je dvě odnímatelné konzoly, z nichž každá je ke trupu připojena ve čtyřech bodech. Křídlo je vybaveno křidélky.</p>
<p>Trup se skládá ze dvou částí spojených snadno rozpojitelným spojem. V přední části se nachází vstup vzduchu, kanónová výzbroj a přetlaková pilotní kabina vybavená vytápěním a vystřelovacím sedadlem. Před kabinou a muničními schránkami jsou instalovány dvě pancéřové desky o tloušťce 10 mm. Vystřelovací sedadlo má pancéřovou opěrku hlavy. Později bylo doplněno také pancéřové opěradlo a zesílená silnější opěrka hlavy. Během provozu byli piloti vybaveni protig oblekem PPK a vystřelovací sedadlo i kabina byly během výroby a modernizací doplněny o příslušné tlakové vybavení.</p>
<p>Na bocích zadní části trupu jsou dva aerodynamické brzdicí štíty o celkové ploše 0,50 m². Od roku 1952 byla u některých strojů jejich plocha zvětšena na 0,88 m².</p>
<p>Pohonnou jednotkou je motor konstrukční kanceláře V. Ja. Klimova s elektrickým startérem ST-2, instalovaný v zadní části trupu. Palivo je uloženo ve dvou nádržích za kabinou o celkovém objemu 1 410 litrů. Letoun je uzpůsoben k zavěšení dvou přídavných palivových nádrží.</p>
<p>Řízení křidélek, výškovky a směrovky používá pevné mechanické táhlo. U MiGu-15bis je ovládání křidélek hydraulicky posilováno. Hydraulická soustava zajišťuje zatahování a vysouvání podvozku, klapek a aerodynamických brzd. Letoun má dva pneumatické systémy. Hlavní zajišťuje ovládání brzd, přebíjení zbraní a tlakování kabiny a příslušných rozvodů; nouzový systém slouží k nouzovému vysunutí podvozku a klapek. Součástí vybavení je systém signalizace a hašení požáru.</p>
<p>Výzbroj tvoří kanóny — jeden ráže 37 mm na pravé straně a dva ráže 23 mm — namontované na společné lafetě spolu s muničními schránkami. Lafeta se při přebíjení a údržbě spouští na navijáku. Zpočátku byly instalovány kanóny NS-23KM, které později nahradily rychlopalnější NR-23. Pod křídlo lze namontovat závěsníky pro dvě pumy.</p>
<p>MiG-15bis je vybaven automatickým gyroskopickým zaměřovačem ASP-3N s optickým dálkoměrem, který umožňuje mířenou střelbu na vzdálenost přibližně 180 až 800 metrů.</p>
<p>Další vybavení zahrnuje radiostanici RSI-6K, u pozdějších sérií nahrazenou modernější RSIU-3; gyromagnetický kompas DGMK-3; variometr VAR-75; kombinovaný rychloměr KUS-1200; výškoměr VD-15; ukazatel Machova čísla M-46; kombinovaný umělý horizont AGK-47; vybavení systému přistání bez vidu OSP-48 tvořené radiokompasem ARK-5, radiovýškoměrem RV-2 a značkovým přijímačem MRP-48P. Postupně byl doplněn také identifikační systém Barij-M a výstražný radarový přijímač SPO, přezdívaný „Siréna“.</p>
