<p><strong>Historie vývoje<hr></strong></p>
<p>Švédská společnost Bofors začala v roce 1928 na objednávku švédského námořnictva vyvíjet 40mm automatický kanón. Do roku 1932 zbraň dosáhla požadované spolehlivosti a začala být nabízena zákazníkům.</p>
<p><strong>Modernizace a hromadná výroba v USA<hr></strong></p>
<p>V roce 1937 byl kanón zkoušen ve Spojených státech. Americká armáda a námořnictvo shledaly původní konstrukci Boforsu vz. 1936 zcela nevhodnou pro technologii hromadné výroby potřebnou k vyzbrojení armádních protiletadlových baterií a lodí amerického námořnictva. V roce 1940 byla hromadnou výrobou automatického kanónu pověřena společnost Chrysler a zbraň dostala v americké armádě označení 40mm automatický kanón M1. Američtí výrobci zásadně změnili švédský technologický postup, takže kanóny a lafety vyráběné v USA se svým švédským předchůdcům podobaly jen málo. Chrysler přepracoval deset součástí lafety pro technologii hromadné výroby, což umožnilo jejich výrobu ve velkých sériích v několika závodech. V letech 1942 až 1945 bylo pro americkou armádu vyrobeno celkem 23 897 kanónů. V rámci programu Lend-Lease byly dodávány Britskému impériu, Francii, Jižní Africe a SSSR. Sovětský svaz obdržel 5 511 protiletadlových kanónů Bofors americké a kanadské výroby.</p>
<p><strong>Konstrukce protiletadlového kanónu<hr></strong></p>
<p>Automatický kanón M1 je tažený protiletadlový kanón na čtyřkolové podvozkové lafetě M2 (později M2A1). Stabilitu palebné plošiny zajišťují čtyři zvedáky, z nichž dva jsou na výsuvných opěrách. Původně zbraň neměla ochranu obsluhy; později dostala štít chránící před střelami a střepinami. Střelbu zajišťují dva miřiči, odměrový a náměrový, sedící po stranách zbraně. Nabíjení provádí jeden až tři členové obsluhy. Do závěru se shora podávají pásky se čtyřmi náboji.</p>
<p><strong>Bojové vlastnosti<hr></strong></p>
<p>Kanón má monoblokovou hlaveň, svislý klínový závěr, hydraulickou zákluzovou brzdu a pružinový vratník. Je zásobován pásky se čtyřmi náboji. Munici tvořily jednotné náboje s tříštivotrasovacími a průbojně trasovacími střelami. Kanón se zaměřoval automaticky elektrohydraulickými pohony podle údajů z přístroje řízení palby. Jako záložní možnost sloužil protiletadlový zaměřovač M7. Přechod z pochodové do bojové polohy trval bez přístrojů řízení palby 2 minuty, s nimi 12 minut. Standardním tahačem mohl být jakýkoli nákladní automobil 6x6 schopný táhnout 2,5 tuny. Zbraň se táhla za vozidlem, zatímco obsluha a munice se vezly na korbě.</p>
<p><strong>Dlouhá služba<hr></strong></p>
<p>I po skončení druhé světové války a nástupu modernějších automatických protiletadlových kanónů stejné ráže zůstával M1 ve výzbroji armád mnoha zemí světa. V současnosti jej stále používá přibližně 20 zemí Asie a Afriky.</p>