<p><strong>Vývoj protiletadlového kanónu KS-19<hr></strong></p>
<p>V roce 1947 vyvinula konstrukční kancelář závodu č. 8 pod vedením konstruktéra L. V. Ljuljeva nový 100mm protiletadlový kanón (index GRAU 52-P-415), který Sovětská armáda přijala do výzbroje v březnu 1948 pod označením „100mm protiletadlový kanón KS-19 vz. 1947“.</p>
<p><strong>Sériová výroba<hr></strong></p>
<p>Sériová výroba kanónů byla zavedena v závodě č. 8 ve Sverdlovsku a závodě č. 235 ve Votkinsku. V roce 1950 závod č. 8 kanón modernizoval, aby zlepšil jeho bojové a provozní vlastnosti; poté nesl označení KS-19M. Od roku 1955 se vyráběl na nové plošině KZU-28 ze závodu č. 13 pod označením KS-19M2. V letech 1948 až 1956 bylo vyrobeno celkem 10 160 protiletadlových kanónů KS-19 ráže 100 mm všech modifikací. Do nástupu protiletadlových raketových systémů představovaly hlavní prostředek boje proti výškovým cílům.</p>
<p><strong>Výkony a použití<hr></strong></p>
<p>Protiletadlový kanón KS-19 byl určen k ničení vysoko letících vzdušných cílů s rychlostí do 1 200 km/h ve výšce až 15 km a v případě potřeby i pozemních cílů. Baterie KS-19 lze nasadit samostatně nebo společně s dalšími protiletadlovými zbraněmi k ochraně vojsk během bojové činnosti, za pochodu či při rozvinování i k ochraně důležitých stálých objektů před nepřátelskými leteckými údery. Základním způsobem střelby je palba baterií v automatickém režimu podle povelů radarové stanice SON-4 (později SON-9A Grom-2). K určování údajů o cíli slouží přístroj řízení protiletadlové palby PUAZO-6. Údaje o cíli se přenášejí ke každému kanónu samostatně prostřednictvím centrální rozvodné skříně a automatického zaměřovacího zařízení.</p>
<p><strong>Organizace protiletadlových jednotek<hr></strong></p>
<p>V SSSR byly kanóny ve výzbroji protiletadlových dělostřeleckých pluků, z nichž každý měl dva oddíly po 24 kanónech a 3 radarových stanicích SON-4 nebo SON-9A. Stanice SON-4 zjišťuje a sleduje vzdušné cíle v ručním režimu na vzdálenost až 60 km a v automatickém režimu až 40 km (SON-9A až 80 km).</p>
<p><strong>Konstrukční vlastnosti<hr></strong></p>
<p>KS-19 má monoblokovou hlaveň s úsťovou brzdou a svislým klínovým poloautomatickým závěrem. Obsluhu a mechanismy chrání štít. Lafeta spočívá na čtyřkolovém podvozku typu KZU-16 (později KZU-16MU a KZU-28) s odpružením torzními tyčemi. K tažení slouží střední pásové dělostřelecké tahače AT-S nebo těžké neplovoucí pásové dělostřelecké tahače AT-T s vysokou průchodností terénem. Tahač pojme až 15 osob a munici pro kanón.</p>
<p><strong>Munice a vybavení<hr></strong></p>
<p>Sortiment munice zahrnuje tříštivotrhavé, tříštivé a průbojně trasovací střely. Na vzdušné cíle se střílí jednotnými náboji s tříštivou střelou s přibližovacím zapalovačem, zatímco proti pozemním cílům se používají náboje ze 100mm polního kanónu BS-3 s tříštivotrhavou, průbojně trasovací a kumulativní střelou. Hmotnost tříštivotrhavé střely je 15,6 kg a průbojně trasovací střely 15,88 kg.</p>
<p><strong>Služba a rozšíření<hr></strong></p>
<p>Kanón byl vyvážen do patnácti zemí a nasazen v mnoha místních konfliktech. Podle dnešních poznatků nebyl použit v korejské válce, přestože se jednotky jím vyzbrojené připravovaly k odeslání do bojové oblasti. Kanóny KS-19 však byly dodány severokorejským ozbrojeným silám a licenčně se vyráběly v Číně. V současnosti jsou ve výzbroji několika zemí SNS, Afriky a Asie.</p>