<p><strong>Vývoj projektu 120mm protiletadlového kanónu (1920-1945)<hr></strong></p>
<p>Vývoj velkorážových protiletadlových kanónů začal v USA v roce 1920. V roce 1924 vznikl prototyp 120mm protiletadlového kanónu, který však byl považován za příliš těžký a drahý pro zavedení do výzbroje. V roce 1938 se konstruktéři k těžkému protiletadlovému kanónu vrátili a v roce 1940 byl přijat 4,7palcový protiletadlový kanón M1, určený k boji proti výškovým bombardérům. Sériová výroba začala v roce 1943 a do roku 1945 vzniklo 550 kanónů.</p>
<p><strong>Konstrukční vlastnosti M1<hr></strong></p>
<p>Kanón má monoblokovou hlaveň s našroubovaným závěrovým pouzdrem a poloautomatickým svislým klínovým závěrem. Zákluzová zařízení tvoří hydropneumatická brzda a pružinové hydraulické vratníky. Náměrový a odměrový mechanismus se ovládají ručně nebo hydraulickými pohony. Vyvažovací mechanismus je hydropneumatický, tažného typu. Základna soustavy je křížová se čtyřmi sklopnými rameny. Při přepravě spočívá soustava na dvou neodpružených podvozcích, které se při přechodu do bojové polohy odpojují. Kola s pneumatikami mají elektromagnetické brzdy ovládané řidičem tahače. Ke spouštění a zvedání soustavy při přechodu z pochodové do bojové polohy a zpět slouží dva 15tunové hydraulické zvedáky na bočních ramenech.</p>
<p><strong>Automatizovaný systém řízení palby<hr></strong></p>
<p>Kanón se automaticky zaměřoval na cíl podle údajů systému řízení palby, který tvořil radar SCR-268 (později SCR-584), řídicí přístroj M10 a analogový počítač M4. Kanón byl vybaven automatickým nabíjecím zařízením a zasouvačem poháněnými elektromotorem. Pro případ poruchy automatického nabíjecího zařízení bylo k dispozici záložní ruční ovládání. Použití radaru společně s počítačem a střelami s rádiovými zapalovači umožňovalo přesnou palbu na letadla ve středních a velkých výškách i v noci. M1 měl vynikající balistické vlastnosti a dokázal zasahovat vzdušné cíle až ve výšce 17 500 m, proto se mu přezdívalo „stratosférický kanón“.</p>
<p><strong>Výkonové charakteristiky<hr></strong></p>
<p>120mm kanón používal dělené náboje se dvěma druhy střel – šrapnelovými a tříštivotrhavými. Obsluhu 120mm kanónu tvořilo 13 vojáků: velitel zbraně, čtyřčlenná skupina pro zaměřování a osm nabíječů pro podávání munice. Vycvičená obsluha vypálila v průměru jednu ránu každé čtyři až šest sekund, což odpovídalo rychlosti střelby 12-15 ran za minutu.</p>
<p><strong>Logistická omezení<hr></strong></p>
<p>Přes všechny své přednosti byl protiletadlový kanón M1 těžký a jeho přeprava vyžadovala zvláštní rychlý dělostřelecký tahač M6, který byl sám větší a těžší než tank Sherman. 120mm kanón dokázal táhnout maximální rychlostí 30-35 km/h na zpevněných silnicích a až 8-10 km/h v obtížném terénu.</p>
<p><strong>Oblasti nasazení<hr></strong></p>
<p>Většina 120mm kanónů M1 zůstala v systému protivzdušné obrany území USA. Byly rozmístěny v pevných bateriích podél západního pobřeží Spojených států. Patnáct kanónů M1 bylo odesláno do Pásma Panamského průplavu. Několik baterií působilo v Londýně a okolí proti střelám V-1. Jediný útvar na tichomořském bojišti vyzbrojený 120mm kanóny M1, 513. prapor protivzdušné obrany, byl v únoru 1945 nasazen na Filipínách a do konce druhé světové války již nestihl vystřelit na skutečné cíle.</p>
<p><strong>Korejské bojiště<hr></strong></p>
<p>Za korejské války byly 120mm protiletadlové kanóny M1 přesunuty na poloostrov k ochraně amerických vojsk. Pro nedostatek vhodných vzdušných cílů se používaly k protibaterijní palbě. V samotných USA zůstaly kanóny ve výzbroji do konce 50. let, kdy je nahradily raketové systémy Nike Ajax a Nike Hercules.</p>