<p><strong>Vývoj a určení P-20<hr></strong></p>
<p>Sovětský mobilní radiolokátor P-20 „Periskop“ byl vyvinut v letech 1946–1949 ve Státním výzkumném ústavu č. 20 vyznamenaném Řádem rudého praporu. Byl určen k zjišťování letadel na velké vzdálenosti a navádění stíhaček na vzdušné cíle v systému protivzdušné obrany. Od roku 1951 se používal v SSSR a později také v zemích Varšavské smlouvy. Po zavedení do výzbroje byl P-20 široce využíván u vojsk protivzdušné obrany, letectva, námořnictva i na velkých letištích civilního letectví, kde sloužil k řízení letového provozu.</p>
<p>Stanice zajišťovala kruhový přehled a zjišťování cílů ve svém dosahu. Vzdušnou situaci zobrazovala na vlastní obrazovce i na vzdáleném indikátoru kruhového přehledu na velitelském stanovišti leteckého útvaru. Radiolokátor určoval tři souřadnice cíle: azimut, šikmou vzdálenost a výšku.</p>
<p><strong>Konstrukce anténního systému<hr></strong></p>
<p>Přehled prostoru zajišťoval P-20 mechanickým otáčením anténního systému, který se skládal ze dvou pohyblivých antén: hlavní se svislým svazkem a pomocné se šikmým svazkem. Oba reflektory měly tvar oříznutých rotačních paraboloidů s větším rozměrem ústí ve vodorovném směru než ve svislém. Obě antény vytvářely téměř shodné vyzařovací diagramy, ale diagram druhé antény byl vůči prvnímu skloněn pod úhlem 45 stupňů. První anténa měla rozměry 7,6 × 3,0 m, druhá 7,6 × 2,6 m. Antény byly umístěny na střeše otočné skříňové nástavby. V ní se nacházelo také pět vysokofrekvenčních skříní s magnetronovými generátory, přijímači a vybavením potřebným pro vysílání a příjem. Kromě této nástavby zahrnovala souprava dva generátory, velitelské stanoviště, dotazovací zařízení identifikačního systému, telefonní ústřednu pro 30 účastníků a soupravu náhradních dílů. Vybavení bylo rozmístěno na automobilovém podvozku a přívěsech.</p>
<p><strong>Napájení soupravy<hr></strong></p>
<p>Radiolokátor Periskop napájela mobilní elektrárna, jejíž součástí bylo napájecí soustrojí AL8-60-2 se vznětovým motorem YaA3-204-G. K dispozici byla dvě dieselová soustrojí, hlavní a záložní. Elektrárna dodávala třífázový střídavý proud o frekvenci 50 Hz, napětí 230 V a výkonu 30 kW. K napájení obvodů vysílače sloužilo soustrojí se zvýšenou frekvencí, které vyrábělo jednofázové napětí 230 V při frekvenci 350 Hz a celkovém výkonu 9 kW. Poháněl je asynchronní elektromotor.</p>
<p><strong>Přepravní prostředky soupravy<hr></strong></p>
<p>Prototyp radiolokátoru Periskop byl umístěn na čtyřech automobilech Studebaker a jednom speciálním přívěsu. Pro přepravu antény byl navíc určen jednonápravový přívěs a nákladní automobil Studebaker, zatímco speciální přívěs táhl tahač M-12. Celkem tedy soupravu tvořilo 8 přepravních jednotek. Takticko-technické požadavky na radiolokátor Periskop připouštěly u prototypu použití automobilů Studebaker, sériové stanice však měly být umístěny na automobilech ZIS-151.</p>
