<p><strong>Vývoj a výroba P-8<hr></strong></p>
<p>Radiolokátor P-8 Volga je sovětský pozemní přehledový radiolokátor včasné výstrahy s velkým dosahem, pracující v pásmu metrových vln. Byl vyvinut v roce 1950 v Gorkého výzkumném ústavu radiotechniky. Po úspěšných polygonních zkouškách v letech 1949–1950, které vedl zkušební inženýr G. T. Opryško, byl zaveden do výzbroje Sovětské armády a široce využíván u vojsk protivzdušné obrany, letectva a námořnictva. V letech 1951 až 1955 bylo vyrobeno celkem více než 1840 radiolokátorů P-8 v různých verzích.</p>
<p><strong>Konstrukce anténního systému<hr></strong></p>
<p>Stanice měla na trubkovém stožáru dvoupatrovou anténní soustavu tvořenou čtyřmi anténami typu „vlnový kanál“ (antény Yagi-Uda), která sloužila pro vysílání i příjem. Součástí systému P-8 byl také pozemní radarový dotazovač NRZ-1 „Kremnij“ se samostatnou anténou a dvě vozidla s univerzálními vojenskými skříňovými nástavbami KUNG, v nichž byly umístěny elektrické generátory a pracoviště obsluhy. Převodovka byla upevněna na stožáru ze silnostěnné duralové trubky o průměru 120 mm. Stanice používala dva indikátory: indikátor kruhového přehledu a výškový indikátor. Výškový indikátor ve spojení s goniometrem umožňoval určit polohový úhel cíle a pomocí nomogramů také jeho letovou výšku.</p>
<p><strong>Modernizace anténního stožáru<hr></strong></p>
<p>V roce 1951 bylo z iniciativy autora návrhu a inženýra Státní agrární univerzity A. I. Oblezina vyvinuto nové třicetimetrové anténní stožárové zařízení „Unža“ se sekcemi o průřezu 300 × 300 mm a výšce 1140 mm. Jeho účelem bylo přiblížit vícelalokový směrový diagram radiolokátoru k zemi, a tím zvýšit dosah zjišťování letadel. Dosah zjišťování letadel letících ve středních výškách, uvedených jako 10–16 km, se díky tomu zvýšil na 200–250 km. U nízko letících letadel vzrostl dosah ve srovnání se standardní anténou o 60–70 %. Vybavení stanice P-8 dvěma anténními stožárovými systémy umožňovalo obsluze snadno přepínat provoz mezi standardním a zvýšeným stožárem, a výrazně tak rozšířilo takticko-technické možnosti radiolokátoru.</p>
<p><strong>Přepravní prostředky a rozmístění vybavení<hr></strong></p>
<p>Technické vybavení radiolokátoru bylo umístěno na dvou automobilech typu ZIL-151; prototyp využíval podvozek nákladního automobilu Studebaker.</p>
