<p><strong>Zavedení do výzbroje<hr></strong></p>
<p>Těžký kulomet SG-43 byl přijat do výzbroje v květnu 1943 pod označením „Lafetovaný kulomet Gorjunovovy konstrukce“ neboli SG-43 (index GAU – 56-P-428). Byl určen k ničení skupin živých cílů a velkorážových zbraní nepřítele na otevřeném prostranství i za drobnými terénními nerovnostmi na vzdálenost účinné palby až 1000 m.</p>
<p><strong>Sériová výroba<hr></strong></p>
<p>Od roku 1943 probíhala sériová výroba kulometu v Kovrovu (celkem 28 882 kusů) a od roku 1944 se do ní zapojil také závod ve Zlatoustu. Do konce roku 1944 bylo v těchto dvou městech vyrobeno 74 000 kulometů Gorjunov.</p>
<p><strong>Děgťarjovova lafeta<hr></strong></p>
<p>Kulomet je uložen na Děgťarjovově lafetě, která umožňuje palbu na vzdušné cíle (letouny, výsadkáře atd.) pohybující se rychlostí až 450 km/h na vzdálenost až 1000 m. Protiletadlový zaměřovač vz. 1944 je kvůli snadnějšímu přenášení sklopný. Rameno lafety lze sklopit pro pohodlnější přenášení a střelbu přes předprseň zákopu. Při použití kulometu proti vzdušným cílům se zbraň sejmula z lafety a lafeta se položila štítem na zem, kde spolu s koly tvořila oporu. Poté se kulomet SG pomocí čepu upevnil do otočného držáku umístěného na dolním konci ramena lafety.</p>
<p><strong>Střelba a střelivo<hr></strong></p>
<p>SG-43 střílí nepřetržitě nebo dávkami po 10–30 ranách a používá náboje se střelami vz. 1908 (lehká střela) a vz. 1930 (těžká střela). Náboje se plní do kovových pásů po 250 kusech (pás se skládá z pěti samostatných úseků po 50 nábojích), které se ukládají do kovových schránek. Lze použít také látkový pás kulometu Maxim. Maximální dostřel střely vz. 1908 činí až 3 km a střely vz. 1930 až 5 km. Hlaveň je chlazena vzduchem a umožňuje nepřetržitě vystřelit až 500 ran.</p>
<p><strong>Modernizace lafety (1944)<hr></strong></p>
<p>V roce 1944 vyvinuli konstruktéři G. Garanin a V. Selezněv pro SG-43 zjednodušenou kolovou lafetu, která usnadňovala přesun kulometu v pochodové poloze, v zákopech i při plazení, kdy jej voják táhl za sebou. Zlepšila také ovládání zaměřovacích mechanismů a zajišťovacích prvků a zesílila kola, jejich uložení na nápravách i celou konstrukci lafety. Modernizovanou lafetu bylo rovněž možné používat k palbě na pozemní i vzdušné cíle. Ve stejném roce navrhli technici konstrukčního oddělení kovrovského závodu č. 2 při práci na sjednocení těžké a tankové varianty kulometu SG původní konstrukci tvořenou dvojnožkou a ramenní opěrou, která umožňovala používat tuto zbraň jako lehký kulomet.</p>
<p><strong>Zdokonalení konstrukce (1945)<hr></strong></p>
<p>V roce 1945 kovrovští konstruktéři zdokonalili samotný kulomet Gorjunov. Pro lepší odvod tepla dostala hlaveň místo hladkého vnějšího povrchu příčné žebrování. Napínací rukojeť byla přesunuta z prostoru pod ovládacími rukojeťmi na pravou stranu pouzdra závěru, aby se usnadnila střelba vleže a vsedě. Byl zaveden také nastavitelný zámek hlavně, který umožňoval téměř bez obtíží vyměňovat zahřátou hlaveň.</p>
<p><strong>Poválečná modernizace<hr></strong></p>
<p>Krátce po skončení Velké vlastenecké války byl kulomet znovu modernizován. Byla zdokonalena konstrukce spoušťového mechanismu a kvůli zvětšení plochy pro odvod tepla a snížení hmotnosti hlavně nahradila příčné žebrování frézovaná podélná žebra. Napínací rukojeť byla přesunuta na pravou stranu pouzdra závěru. Pancéřový štít byl odstraněn a kolovou lafetu brzy nahradila trojnožka konstrukce Sidorenka a Malinovského. Celková hmotnost kulometu na trojnožce činila pouhých 27,7 kg. Pro palbu na vzdušné cíle byl kulomet vybaven protiletadlovým zaměřovačem, určeným ke střelbě na vzdálenost až 1000 m proti nízko letícím letounům (vrtulníkům, kluzákům) nebo výsadkářům pohybujícím se rychlostí až 600 km/h. Zdokonalená zbraň dostala označení „7,62mm modernizovaný kulomet Gorjunov“.</p>
<p><strong>Služba a nahrazení<hr></strong></p>
<p>Pod označením SGM se kulomet vyráběl do roku 1961 a ve výzbroji Sovětské armády zůstal do poloviny 60. let, kdy jej začal nahrazovat nový univerzální kulomet Kalašnikov PK. Tanková varianta s označením SGMT se montovala téměř do všech poválečných sovětských tanků. Kromě ní existovala také verze SGMB pro obrněné transportéry.</p>
<p><strong>Rozšíření v zahraničí<hr></strong></p>
<p>SGM se také ve velkém vyvážel (do Severní Koreje, Vietnamu, Egypta a Sýrie). Jeho kopie a varianty se vyráběly také v Číně (pod označeními typ 53/SG-43 a typ 57/SGM), Maďarsku, Polsku, Egyptě a dalších zemích.</p>
