<p><strong>Vývoj M7 Priest<hr></strong></p>
<p>Americká samohybná houfnice M7B1 byla dalším vývojem nejrozšířenějšího samohybného děla druhé světové války, M7 Priest. Na rozdíl od předchozích verzí tohoto vozidla, založených na podvozcích tanků M3 a M4, používala M7B1 podvozek tanku M4A3 s výkonnějším motorem. Od března 1944 do února 1945 vyrobila společnost Pressed Steel Car Company 826 samohybných děl M7B1.</p>
<p><strong>Bojové nasazení<hr></strong></p>
<p>Za války přijala samohybné dělo M7 do výzbroje americká armáda a pozemní síly Kanady a Velké Británie. Právě Britové mu dali jméno Priest, tedy „kněz“. V americké armádě byla tato vozidla zařazena do samohybných dělostřeleckých praporů obrněných divizí i do samostatných praporů. Sloužila k podpoře tanků a pěchoty a někdy jako útočná samohybná děla doprovázející pěchotu. Po skončení bojů v Evropě zůstala tato samohybná děla ve výzbroji americké armády až do roku 1955.</p>
<p><strong>Modernizace za korejské války<hr></strong></p>
<p>Během bojů v Koreji se znovu projevil známý nedostatek související s nízkou siluetou vozidla — nedostatečný náměr děla. Armádní arzenál v Tokiu proto modernizoval 127 samohybných děl na variantu M7B2. Zvýšením bojového prostoru se maximální náměr houfnice změnil z 35° na 65°. Při modernizaci byla zvýšena také kulometná lafeta, aby zůstala zachována možnost palby do všech směrů.</p>
<p><strong>Vývoz a poválečná služba<hr></strong></p>
<p>Část těchto samohybných děl byla předána jiným zemím ihned po druhé světové válce a po roce 1955 byla předána i zbývající vozidla. Velký počet samohybných houfnic Priest získaly Belgie, západní Německo a Itálie.</p>
<p><strong>Uspořádání samohybného děla<hr></strong></p>
<p>M7B1 si zachoval základní uspořádání původního vozidla. V přední části korby byl prostor řízení spojený s převodovým prostorem, uprostřed bojový prostor s pevnou, shora otevřenou nástavbou a za ním motorový prostor. Čelo korby bylo odlévané, její spodní část z měkké oceli a zbytek korby byl svařen z válcovaných pancéřových desek. Na pravé straně nástavby byl válcový výstupek s prstencovou kulometnou lafetou. V čelní desce, napravo od podélné osy korby, byl otvor pro dělo, zevnitř zakrytý pohyblivým štítem. Osádku samohybného děla tvořili velitel, řidič, střelec a čtyři nabíječi.</p>
<p><strong>Výzbroj samohybného děla<hr></strong></p>
<p>Výzbroj tvořila výkyvná část polní houfnice M2A1 na standardní lafetě. Uložení děla omezovalo náměr na -5 až +35° a odměr na 15° doleva a 30° doprava. Dostřel tříštivotrhavé střely dosahoval 10 420 m.</p>
<p>Vedlejší výzbroj tohoto samohybného děla tvořil velkorážový kulomet na otočné lafetě.</p>
<p><strong>Zvýšená pohyblivost<hr></strong></p>
<p>Motor, převodové ústrojí a podvozek byly zcela shodné s tankem M4A3. M7B1 byl o něco lehčí než základní verze samohybného děla a díky výkonnému motoru mohl při nedodržení oficiálních omezení dosahovat rychlosti až 50 km/h.</p>
