<p><strong>Počátky vývoje sovětských salvových raketometů<hr></strong></p>
<p>V SSSR probíhaly práce na salvových raketometech od roku 1933. V roce 1938 navrhl Výzkumný ústav reaktivního pohonu pod vedením I. Gvaje odpalovací zařízení pro pozemní vojska a lodě, která používala již vyvinuté neřízené letecké rakety.</p>
<p><strong>Vznik a modernizace raketometu BM-13<hr></strong></p>
<p>Do června 1941 byla vyrobena zkušební série raketových minometů BM-13, jak se tehdy označovaly. Zpočátku se odpalovací zařízení montovala na jakýkoli vhodný podvozek — automobily, traktory a dokonce i tanky — s konstrukčními úpravami pro každý nosič. V dubnu 1943 však bylo do výzbroje přijato zařízení BM-13N (N znamenalo normalizovaný), sjednocené na standardní konstrukci vhodnou pro montáž na různé kolové i pásové podvozky. Nejrozšířenější se stal BM-13N na podvozku třínápravového automobilu Studebaker US6 s pohonem všech kol, dodávaného z USA v rámci programu půjčky a pronájmu. Do roku 1945 bylo na tomto podvozku vyrobeno celkem 1 845 raketometů, což představovalo 54,7 % celkové výroby raketových minometů BM-13N na automobilových podvozcích.</p>
<p><strong>Nasazení BM-13N v korejské válce<hr></strong></p>
<p>V korejské válce začaly být raketomety BM-13N používány v červenci 1951. Jednotky čínských lidových dobrovolníků tehdy posílila divize raketového dělostřelectva tvořená třemi pluky a vyzbrojená 72 raketomety BM-13N. Do července 1953 vzrostl počet salvových raketometů u čínských dobrovolnických a severokorejských jednotek na 203, většinu však tvořila šestihlavňová tažená zařízení.</p>
<p><strong>Konstrukční řešení<hr></strong></p>
<p>BM-13N konstrukčně tvoří podvozek Studebaker US6, na němž je místo korby pomocný rám nesoucí svazek 16 vodicích lišt pro odpalování neřízených raket na tuhé pohonné látky. Obsluhu BM-13 tvořili velitel, střelec, řidič a nabíječi.</p>
<p><strong>Zaměřování a řízení palby<hr></strong></p>
<p>K zaměřování sloužil mechanismus odměru a náměru a dělostřelecký zaměřovač. V zadní části vozidla byly dvě zvedací podpěry zajišťující stabilitu při střelbě. Rakety se odpalovaly pomocí ovládacího panelu ze sedadla velitele vozidla v kabině. Všech 16 raket bylo možné vypálit za 7–10 sekund.</p>
<p><strong>Munice BM-13<hr></strong></p>
<p>Ke střelbě sloužily rakety RS-132 ráže 132 mm a jejich varianty s trhavými, tříštivými a zápalnými hlavicemi.</p>
