<p><strong>Výroba a nasazení samohybného děla<hr></strong></p>
<p>Lehké samohybné dělo SU-76M vzniklo v konstrukční kanceláři závodu č. 38 v roce 1943 dalším vývojem SU-76 a bylo určeno k doprovodu pěchoty. Do výzbroje bylo přijato v červenci 1943 a sériově se vyrábělo v letech 1943 až 1946. Celkem bylo vyrobeno 13 732 samohybných děl, z toho 11 494 do května 1945.</p>
<p>Stejně jako jeho předchůdce bylo SU-76M zpočátku zařazováno do lehkých samohybných dělostřeleckých pluků. V lednu 1944 začalo formování lehkých samohybných dělostřeleckých brigád zálohy vrchního velení (RVGK). Od konce roku 1944 do roku 1945 vznikaly také samohybné dělostřelecké oddíly, které byly zařazovány do střeleckých divizí místo samostatných protitankových oddílů. V květnu 1945 měla Rudá armáda 70 oddílů, 119 pluků a 7 brigád RVGK vyzbrojených samohybnými děly SU-76M.</p>
<p><strong>Uspořádání a konstrukční řešení<hr></strong></p>
<p>SU-76M je samohybné dělo s částečně otevřeným bojovým prostorem. Řidič-mechanik seděl v přední části korby v prostoru řízení, který se nacházel za převodovým prostorem. Pohonnou jednotku tvoří dva kapalinou chlazené motory GAZ-202, uložené souběžně podél boků korby. K nastupování řidiče-mechanika sloužil průlez v horním čelním pancíři korby, chráněný litým pancéřovým poklopem s periskopickým pozorovacím přístrojem. V zadní části korby je pevná pancéřová nástavba s bojovým prostorem, otevřeným shora a částečně i zezadu. Korba i nástavba samohybného děla byly z válcovaných pancéřových plechů. Střelec seděl v bojovém prostoru vlevo od kanónu, velitel vozidla vpravo a nabíječ v levé zadní části bojového prostoru. Dveře v zadní stěně bojového prostoru sloužily k nastupování těchto členů osádky a k nakládání munice. Před srážkami mohl bojový prostor chránit plátěný kryt.</p>
<p><strong>Výzbroj<hr></strong></p>
<p>Hlavní výzbroj tvořil kanón ZIS-3 ráže 76 mm, jehož horní lafeta byla upevněna na příčném nosníku v přední části bojového prostoru. Rychlost střelby s opravou zamíření činila 10 ran/min, při rychlopalbě až 20 ran/min. Maximální dostřel byl 12 100 m, dostřel při přímé střelbě 4000 m a dálka přímého výstřelu 600 m.</p>
<p>Pomocnou výzbroj SU-76M tvořil kulomet ráže 7,62 mm, z něhož bylo možné střílet střílnami v bocích nástavby a v čelní stěně vpravo od kanónu. Střílny byly zakryty pancéřovými uzávěry.</p>
<p><strong>Dodávky do zahraničí<hr></strong></p>
<p>Tato samohybná děla se účastnila bojů až do konce války s Německem a poté také bojů proti Japoncům na Dálném východě. Kromě Rudé armády byla SU-76M dodávána do Polska. Po válce zůstávala ve výzbroji Sovětské armády a byla dodávána do Albánie, Jugoslávie, Číny a Severní Koreje.</p>
<p><strong>Nasazení SU-76M v korejské válce<hr></strong></p>
<p>Do Severní Koreje bylo dodáno 132 samohybných děl SU-76M. Severokorejská armáda je intenzivně používala ve válce v letech 1950–1953, zejména v její počáteční fázi. Nízká úroveň výcviku osádek a převaha protivníka v tancích, dělostřelectvu a letectvu vedly k rychlému vyřazování SU-76M z boje. Některá vozidla byla při ústupu po protiútoku sil OSN opuštěna, a to i přímo na železničních soupravách. Obě SU-76M v amerických sbírkách jsou kořistí z Korejského poloostrova, stejně jako vozidlo v Bovingtonu.</p>
<p><strong>Služba v Číně<hr></strong></p>
<p>Největším uživatelem SU-76M po SSSR byla Čína. V letech 1950 až 1954 obdržela Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA) o něco více než 700 vozidel tohoto typu. Existují informace, že čínská vozidla bojovala v Koreji v jednotkách čínských lidových dobrovolníků. Do Číny byla ve velkém množství dodávána jak samohybná děla vyrobená od dubna do října 1945, tak starší provedení. SU-76M v Číně sloužila poměrně dlouho, mimo jiné jako výcviková vozidla.</p>
