Již delší dobu pracuji na ilustracích do nově vznikající knihy hororového žánru s názvem Hrůzy v Michiganu od prozatím neznámého autora Pavla Bartáčka. Obrázky vznikají průběžně spolu s knihou.
Ačkoliv je to autorovo prvotina a kniha ještě není dokončená, tak mě velmi zaujala a pokaždé hltám každou část, co mi Pavel pošle. Nejsem žádný velký čtenář a hororových titulů už vůbec ne, ale příběh má zajímavé zasazení do amerického Michiganu ke konci devatenáctého století a hlavním tématem jsou vlkodlaci, ovšem ne úplně tak, jak je známe, tedy žádné stříbrné kulky, nebo proměna jen při úplňku. Příběh je podáván velmi realisticky a o skutečně krvavé scény zde není nouze.
Myslím, že mohu říci, že spolupráce s Pavlem Bartáčkem je skvělá a oboustranně přínosná. Jako jeden z mála, co může číst ještě hrubý text mi dovolí do některých věcí remcat, čehož si velmi vážím.
Prozatím vzniklo 9 obrázků, doprovázejících tuto knihu. Technika kresby je černobílá perokresba s doplňkovou červenou barvou, především kvůli zvýraznění krve 😉 a očí černé bestie.
S autorovým souhlasem bych se s vámi rád podělil o některé útržky z připravované knihy a ilustrace s nimi spojenými.
… Bestie se s neskrývaným opovržením vůči němu pomalu přibližovala k Wilovi a její mohutná postava tak zcela zaclonila výhled z dětských vytřeštěných očí na svého vyčerpaného otce.
„Vem si mě!! Nech ho být!!!“ křičel na ni ze všech sil, zatímco se snažil co nejrychleji se doplazit k jejím nohám, ignorujíc nesnesitelnou tupou bolest v prokousnutém kotníku a roztrženém stehnu. Nevšímala si ho, protože její pozornost uchvátilo malé plačící lidské mládě, jehož hrůzný výraz s nepříjemným srdceryvným pláčem doplnila kaluž dětské moči.
„Wile utíkej!!! Zmiz odtud!!!“ slova se mu ztrácela v jeho vlastním pláči. Dnešní nekončící bezmoc, kterou prožíval od příjezdu na Scottovu farmu, mu vzala veškerou energii a lidskou důstojnost. Sápal se vpřed za bestií, která šla přímo na jeho malého chlapečka, ve snaze ji dohnat a strhnout tak pozornost na sebe.
Blížila se k němu, a i přes četná poranění a smrtící průstřely jednou tlapou převrátila těžký dubový stůl a odhalila tak jeho úkryt. Jako vyplašené kotě se malý Wil odkopal a po čtyřech cupital ke krbu, blíže k ohni. Bestie zařvala, chytla jej jednou tlapou za nohu a vyzvedla do vzduchu. Wilův pláč zesílil.
„Neeeee!!! Ty zmetku!!!! Nech ho být!!! Vem si prosím mě!!!“ Ed zrychlil, ale byl příliš daleko a ztratil mnoho krve z překousnutých žil na noze. Táhl za sebou dlouhou červenou čáru, ve které zanechával poslední zbytky svých sil.
Už byl u bestie, když malému Wilovi …
… Medvěda vzbudil šramot a hlasy před vchodem do jeho jeskyně.
Ty samé povědomé hlasy zaslechl při poslední obchůzce revíru před tím, než plánoval naposledy ulehnout do svého pelechu a usnout tím dlouhým zimním spánkem, při kterém přečká období krutých mrazů. Pocházely od druhu nepřítele, kterého kdysi párkrát poznal a ještě z takové dálky, aby nedošlo k přímému kontaktu mezi nimi. Teď byl ovšem nepřítel před jeho jeskyní a myšlenka na dalšího vetřelce, který mu leze do pelechu, jej donutila zvednout se na nohy.
Čenichem nasál známý pach, který se ještě nepatrně linul z poslední trofeje, ležící u vchodu do jeho království. Nervozita a znovu narůstající vztek jej donutili vyběhnout ven a zanechat tak svůj trůn bez obrany.
Před jeskyní, ve snaze zastrašit nepřítele, se postavil na zadní nohy a hlubokým hřmotem vycházejícím z otevřené tlamy, lemované dlouhými bílými tesáky, zaburácel vstříc příchozí hrozbě.
Odpovědí mu bylo pouze pár nesrozumitelných zvuků, u kterých mu jeho mozek nedokázal rozpoznat lidskou řeč. Proto vyběhl a zaútočil.
„Sakra ten je velkej! Nechte ho vylézt ven!“
„Flinte první rána je tvoje!“
„Sejmu toho zmetka! Jacku pozor, běží na tebe!“
„Áááááááu … pusť mě ty zrůůů … arghh …“
„Jecku! Jime, palte mu na záda! Pozor na Jacka!“
„Áááááá Flinte pomoooc!“
„Jime zdrhej, kreju tě!“
„Flinte pal! Máš ho na mušce!“ …
… Jako první se postavil na zadní Martin kůň a hned na to jej následoval ten Flintův. Chudák měl co dělat, aby oba chytil za otěže a začal je uklidňovat. Koně se teď chovali jako v bezprostředním ohrožení a točili se dokola a divoce odfrkávali. Ihned pochopil blížící se nebezpečí a probodával okolí svým jedním okem, zatímco se Marta vší silou snažila udržet na koni. Přes hukot hořícího ohně nebylo nic slyšet a musel tak spoléhat na svůj poloviční zrak. Rychle vytáhl z druhého pouzdra další pušku a vnutil ji Martě do rukou. Ta ji málem upustila, jak se pevně držela zmítajícího se koně.
„Sakra! Marto, umíš střílet?“
„Já?! Jednou sem to držela v rukou, ale nic víc Flinte …“ točila se na koni jak na kolotoči.
„Miř na všechno, co se hejbe!“ a v rychlosti ji předvedl míření zbraní. „Pohled tam, kam kouká tvoje hlaveň, rozumíš?“
Marta jen zakývala a snažila se jej napodobit.
„Ede!!!“ zakřičel do mlhy v okamžiku, kdy se jeho kůň znovu postavil na zadní. „Ede to sem já, Flint. A je tu se mnou Marta. Ede budu střílet, když se neozveš! Na všechno, co se hejbe vysypu všechno, co mám, proklatě!“
A pak, v jednom místě za domem, směrem od lesa, zahlédl rychle se blížící chlupatý přízrak, jehož rudá světla v místě očí prosvětlovala mlhu, dělící je šedou clonou, rychle se trhající v rytmu klusotu jeho mohutných nohou. Za doprovodu přerývaného vrčení se rychle a neohroženě blížil k nim.
Martu v tu chvíli zradil její vlastní kůň a stavě se na zadní jí shodil do kyprého sněhu. …
… Puma se zarazila a přikrčila, přičemž bojovně otevřela tlamu a vytasila na něj dlouhé tesáky. Zaječela, zapištěla a skočila po zadní kýtě mrtvé laně ve snaze ji urvat a rychle zmizet v dálce. Ed se s nově probuzenou zuřivostí přikrčil a skočil na ní. Puma byla sice stará, ale její reflexy byly pro něj naprosto unikátní. V mžiku se vyhnula Edovu výpadu do strany a zaryla se mu drápy do odkrytého boku. Rychle se po jeho zádech vyšplhala k hlavě a mocně zakousla zuby do mohutné šíje a pevně sevřela. Rvala mu srst na zádech a vytvářela dlouhé krvavé šrámy svými zaťatými drápy, ostrými jak břitva.
Rychle se překulil na záda a snažil se jí setřást, ale puma byla doslova přisátá na jeho těle a kopírovala veškerý jeho pohyb. Hbitě mu přelezla na hruď a zakousla se zespodu do krku ve snaze ho zardousit tak, jako když loví jinou zvěř. Dobře si tuto dovednost pamatovala a za svůj dlouhý věk ji vypilovala k dokonalosti.
Edovi se najednou nedostávalo tolik potřebného vzduchu a začínal se dusit. Vydával ze sebe chraptivé zvuky a neustále se marně snažil svého protivníka setřást. Jednou rukou se opíral o udupaný sníh a druhou se snažil ze sebe strhnout pumu za ocas. Odpovědí mu bylo ještě hlubší zarytí ostrých drápů do pořezané srsti. …
Na tento a další obrazy se můžete podívat i v mé galerii.
Pokud se Vám moje práce líbí a chcete mít podobný originální obraz, pošlete mi svou poptávku .